Zrak je pro náš druh nejdůležitějším smyslem k poznávání světa. I když se jedná o velmi propracovaný systém, i on se může porouchat.
Nejrozšířenějšími očními chorobami jsou krátkozrakost a dalekozrakost, obě je však možné úspěšně korigovat pomocí zbroušených skel.
Není to žádná legrace, když člověk nevidí ostře do dálky nebo když se mu při četbě rozmazávají písmenka. Své už o tom věděly dávné civilizace, avšak vhodné řešení nenašly.
Slavný římský politik, filozof a rétor Cicero (106 – 43 př. n. l.) si stěžoval na svůj špatný zrak a při četbě knih byl tak odkázán na své otroky.
Císař Nero (37 – 68), který do dějin vešel jako žhář Říma, byť se tato fáma nezakládá na pravdě, pro změnu trpěl krátkozrakostí. Aby si mohl vychutnat své oblíbené zápasy gladiátorů, hleděl na ně skrze smaragd.
Že paprsky světla se za jistých okolností mohou zlomit, věděl už řecký matematik Ptolemaios (85 – 165). Jenže to tehdejším lidem s vadou zraku nebylo příliš moc platné.
Sklo sice znali již dávné civilizace v Mezopotámii, ale vybrousit čočku, která by vrátila ostré vidění, bylo prozatím nad lidské síly.
„Mniši jsou tiší, jsou tiší jak myši a do kroniky píší,“ zpívá se v písničce z populární pohádky Lotrando a Zubejda.
Pravdou je, mniši ve středověku trávili opisováním knih spoustu času, vždyť čas Guttenbergova knihtisku zdaleka ještě nenastal. V matném světle svíček s očima blízko pergamenu se zrak kazil velmi rychle.
A tak právě kláštery se staly místem, kde osazenstvo začalo přemýšlet nad pomůckami pro horšící se zrak. Zprvu využívali tzv. čtecí kámen, tedy skleněný kulový vrchlík, který se přikládal ke čtenému textu, aby jej zvětšil.
Jeho původ je třeba hledat v Benátkách, kde byl vyráběn zhruba od roku 1000. Sloužil déle než dvě století, protože se o něm zmiňuje i filozof Roger Bacon (1219/20 – 1292) v jednom ze svých děl z roku 1268.
Ale právě během 13. století se objevily první broušené čočky. Za vynálezce je podle dochovaných pramenů dominikánský mnich Alessandro della Spina z Florencie. Nicméně, kolébkou brýlí se stala dílna Murano v Benátkách.
Ve 13. století to byla jediná dílna, která byla schopná vyrábět základní měkké sklo. Jako materiál pro obroučky pak sloužil kov, rohovina nebo i dřevo. Krátkozrací však měli i nadále smůlu, prababičky brýlí umožňovaly toliko číst.
Až o 200 let později byly vyrobeny první brýle, které se podobají moderním brýlím alespoň trochu: nýtové brýle byly nahrazeny brýlemi se stranicemi. Šlechtici, aby dali na odiv své postavení, si pak mnohdy nechávali dělat zlaté obroučky.
Brýlová obruba však obvykle sjížděla po nose a v mnoha případech byly tyto zrakové pomůcky tak těžké, že jejich uživatelé je při nasazení považovali za nepříjemné. Až ve dvacátém století se brýle vyvinuly do dnešní podoby.
Během věků se u brýlí měnil tvar, vzhled, ale podstata zůstávala stejná. Až v 50. letech minulého století se více rozmáhají kontaktní čočky.
Přitom první tvrdá kontaktní čočka byla vyrobena již v roce 1887. Tehdy se ovšem ještě vyráběly ze skla, což pro oko nebylo příliš pohodlné. Později se při jejich výrobě začalo používat plexisklo, ale ani ono nebylo tím pravým ořechovým.
V šedesátých letech český profesor Otto Wichterle vyrobil první polymer, který se stal základním materiálem pro měkké kontaktní čočky.
Brýle i kontaktní čočky lidé s vadou zraku využívají do dnešních dnů. Avšak krátkozrakost i dalekozrakost se již dá léčit i jinak, například pomocí laserové operace.
