U vojevůdců na bojištích se stává osobní ochranka běžnou záležitostí, u politiků se ale ve starověku vyskytuje spíše výjimečně.
Po vraždě Julia Caesara (100–44 př.n.l.) si ale první muži Římské říše uvědomují nutnost mít svoji stráž, která ohlídá jejich bezpečí.
Když roku 31 př. n. l. vítězí římský císař Octavianus Augustus v bitvě u Actia, sloučí svoje jednotky s ochránci poraženého Marka Antonia (83–30 př. n. l.) a vytvoří základ pretoriánských gard.
Jejich vojáci patří mezi privilegované, nemusí sloužit tak dlouho jako ostatní legionáři. V roce 13 př. n. l. jim služba trvá 12 let proti obvyklým 16 letům legionářů, později se v obou případech o 4 roky prodlužuje.
Po skončení aktivní služby buď odcházejí do důchodu s výslužným 5000 denárů a pozemkem, kde se mohou usadit, nebo se řadí do skupiny veteránů, tzv. Evocatů.
Zneužije důvěrného přátelství
Organizace se neliší od ostatních legií. Nejdříve gardu tvoří 9 kohort po 500 mužích, pak se jejich počet zvyšuje na 1000. Stovku mužů mají na starosti centurioni, a těm rozkazují tribuni. Vrchní velení obstarávají dva prefekti.
Kromě osobní ochrany císaře a jeho rodiny zajišťují pretoriánu i pořádek na veřejných místech. Postupně roste i jejich politická moc. Její sílu podcení už císař Tiberius (42 př.n.l. –37 n.l.).
„Potřebuji mít své ochránce nablízku,“ rozhodne muž, který trpí představami, že mu někdo usiluje o život. Nechá proto v roce 20 n. l. vybudovat pretoriánský tábor přímo v Římě. Situace využije prefekt Seianus (20 př.n.l.
–31 n.l.), který se stane císařovým důvěrným přítelem. Když v roce 23 n.l. Tiberius opustí Řím a odstěhuje se na Capri, stává se Seianus vládcem Říma. Odstraňuje nepohodlné a připravuje převrat. Tiberius se o jeho plánech ale včas dozví. „Popravit,“ rozhodne po jeho zatčení.
Úplatek pomůže
„Komu budou moji muži věrní? Mně nebo tomu zrádci?“ ptá se sám sebe. Jmenuje nového prefekta Macra (28 př.n.l. –38 n.l.). „Jdi a řekni jim, že jako vyjádření věrnosti svému císaři dostane každý z nich tříletý žold,“ přikáže Macrovi.
Gardisty úplatek uspokojí. Ještě nebezpečnějším protivníkem se stává garda za vlády Tiberiova následníka Caliguly (12–41 n.l.), který si gardisty poštve proti sobě. Cassius Chaerea (12 př.n.l.
–41 n.l.) s ostatními proto roku 41 vtrhne do paláce a Caligulu zabije. Když po něm usedne na trůn Claudius, nechá spiklence popravit, gardisty si ale finančně pojistí. „Za odměnu dostanete pětinásobek svého platu,“ vzkáže pretoriánům.
Prefekti vraždí
I další z císařů Nero (37–68) pozná nebezpečí gard. Má ale štěstí. Během spiknutí, do kterého se zaplete i jeden z prefektů a řada důstojníků, mu druhý prefekt Tigelus zůstane věrný a zjedná v řadách vojáků pořádek.
Klid ale nevydrží dlouho. Bouří se místodržící a přidává se k nim i prefekt Sabinus (†69). Pod velitelem Galbou (3 př.n.l. –69 n.l.) chtějí vtrhnout do Říma. Jenže Sabinus má příliš velké ambice a Galba ho proto nechá zabít.
Pretoriány chce podplatit, ale nemá z čeho. Do hry se zamíchá i Neronův protivník Othona, který na rozdíl od Galby peníze má.
Gardisty štědře odmění, aby se Galby zbavili, jenže brzy ho o moc připraví velitel Vitellius (15–69), který si je vědom moci pretoriánů. „Rozpouštím vaše jednotky,“ oznámí jim proto a z věrných legionářů si sestaví novou gardu.
Stejně je ale v občanské válce poražen Vespasianem (9–79), který pro jistotu do čela gardy jmenuje vlastního syna Tita. Velkou roli v politických intrikách hrají velitelé gardy i později.
Rukou prefekta zahyne i císař Caracalla (188–217). Existenci gardy ukončí 28. října 312 bitva u Milvijského mostu. Její vítěz Konstantin (272-337) pretoriány zruší.
