Zvenku vesnička vypadá natolik malebně, že nejednoho z kolemjdoucích napadá, jaký by v ní byl úžasný život. Její obyvatelé ale každý den prožívají hrůzy podobné peklu, ze kterého není úniku.

Za strohými dveřmi, na nichž zaujme jen malé skleněné okénko slibující šokující podívanou, je slyšet zoufalý křik drásající uši. Střídají jej neméně zoufalé prosby. Najednou je ticho. To chlapec, který se provinil proti řádu vesnice, byl spravedlivě potrestán.

„Stál jsem na chladné chodbě a všechno jsem slyšel. Měl jsem jít na řadu,“ popisuje Werner Schmidtke, jak probíhalo trestání neposlušnosti elektrošoky. „Dokonce si na to přivezli z Německa věc na popichování dobytka.

Většinou jsme dostávali rány do měkkých míst, do hlavy a varlat,“ popisuje znechuceně muž, kterému se podařilo život v kolonii příznačně nazvané Dignidad (důstojnost), přežít.

Chile, ráj nacistů

S blížícím se koncem války je vysoce postaveným nacistům jasné, že mají omezené možnosti. Buď budou dopadeni Spojenci a neujdou spravedlnosti, nebo včas uprchnou ze země. Některým se to skutečně podaří a o několik let později zakotví v Chile, v kolonii, jejíž vznik má na svědomí bývalý nacistický lékař wehrmachtu Paul Schäfer (1921–2010). Co je však ještě bizarnější, nacistický demagog se vydá na dráhu evangelického kazatele a podaří se mu přesvědčit početnou skupinu svých krajanů, že je v jeho kolonii čeká daleko lepší život. Nápad pomoci potřebným a vzít je pod svá křídla se v Schäferově hlavě zrodí již v Německu.

Pokusí se zřídit azylový dům, kde najdou útočiště hlavně váleční sirotci a vdovy. Sen o náboženské komunitě se ale bývalému nacistovi na okamžik rozplyne, když jej několik chráněnek obviní ze zneužívání dětí a pošle na něj policii.

Není to první obvinění a Schäfferovi nezbývá než vymyslet jiný plán. Do hledáčku se mu dostane jihoamerické Chile. Pár hodin autem od hlavního města Santiaga koupí ranč a jeho hanebným plánům už nebude stát nic v cestě.

Za ostnatým drátem

K Schäfferově radosti se ranč začne plnit lidmi poměrně záhy. Zpočátku nevinně a idylicky vypadající městečko je ale během několika měsíců obehnáno ploty, jež zdobí ostnaté dráty. Jejich neprostupnost stráží důmyslný bezpečnostní systém, jehož překonání znamená takřka jistou smrt.

Až fanaticky střežený pozemek se rychle rozrůstá s přibývajícími obyvateli. Nakonec zabere na 130 kilometrů čtverečních. Schäfer je vynikající řečník a manipulátor. Ve jménu víry a pod slibem sblížení s Bohem do kolonie láká čím dál víc lidí.

Jakmile se za nimi zavřou brány kolonie, jejich život se mění od základu. Brzy mají přijít na to, že o takovou změnu nestál nikdo z nich. Jenže dostat se ven je nadlidský úkol.

Za lepším

Manželé Schmidtkeovi spěchají k můstku lodi. Kolem nich se hemží devět dětí a ještě jedno se krčí v matčině náručí. Dvouletý chlapec Werner, který cestu nezvládá příliš dobře. „Honem, pospěšte si, ať nevyplují bez nás.

Přece si nenecháme ujít takovou příležitost,“ pobízí otec své ratolesti a skutečně věří tomu, co jim říká. Nastoupit stihnou jen taktak. Nalodění rozhodně neprobíhá, jak si představovali. Když k nim ale přijde zvláštně oděný muž se ženou a nedbajíce na protesty a pláč jim odeberou děti, začínají přemýšlet o tom, zda neudělali chybu.

„Třeba to má svůj důvod, určitě se to nějak vysvětlí,“ chlácholí jeden druhého a vydají se najít někoho kompetentního, kdo by jim vysvětlil, o co jde. Odpovědi se nedočkají a zanedlouho jsou od sebe odděleni i oni dva.

Ten největší šok je ale teprve čeká. Místo lepšího živobytí najdou jen zoufalství a zmar.

Každodenní rutina

Dny v kolonii Dignidad probíhají velmi podobně. Všichni jsou oděni stejně. Ve stejnokrojích se po kolonii pohybují i děti, odděleny od svých rodičů. Není dovoleno se ke svým ratolestem hlásit. Pro děti jsou dospělí jen tety a strýcové.

Hlavní slovo má Schäfer. Ten určuje rytmus celé kolonie. Není zde televize, rozhlas, noviny. Lidé za zdí jsou odtrženi od reality okolního světa. Prožívají svou, mnohem krutější realitu plnou týrání, zneužívání a bolesti.

Děti musejí být po vůli

Sexuální choutky kazatele se tu opět probouzejí k životu. Tady má naprosto volné pole působnosti. Nikdo se neodváží mu vzdorovat. Navíc mladého masíčka je tu dostatek. „Každý den k němu do bytu chodili vždy dva chlapci, nebylo jim víc než deset let,“ vzpomínají ti, kterým se podaří pobyt v kolonii přežít.

„Museli mu být po vůli. Mnohokrát se stalo, že se mu vzpírali, a trest je neminul. Čekaly je elektrošoky a další mučení,“ přibližují. Každá odchylka od běžné denní rutiny je přísně trestána. Poslušnost se vynucuje veřejným bitím těch, kteří pochybili.

Život místních se scvrkne na náročnou práci na poli, aby vypěstovali plodiny zajišťující obživu kolonie. Oni sami dostávají jídlo a pití zřídka. Jakékoli známky intimností mezi mužskou a ženskou částí obyvatelstva jsou zakázány.

Pakliže přece jen k něčemu dojde a v kolonii se narodí dítě, své rodiče nikdy nepozná. Okamžitě je od matky odděleno.

Týrání a zase týrání

„Byl to těžký život plný práce, bití, trestů, neustále nás bili a zavírali, nechávali nás často bez jídla a vody,“ konstatuje s odstupem času Winfried Hempel. „Zavedli mě do budovy podobné nemocnici. Ve velké místnosti ležely na postelích připoutané nahé děti.

Svlékli i mě, zavázali mi oči a do uší dali špunty. Pak začalo peklo. Elektrické šoky, zvířecí bodnutí. Najednou jste slyšeli, jak někdo vedle vás křičí, pokud jste zrovna nebyli na řadě vy. Skoro o tom nedokážu mluvit, ale chci, protože chci, aby se svět dozvěděl, co se stalo,“ vzpomíná na hrůzný život v kolonii Werner Schmidtke.

Je to zcela normální

Bravurní řečnický um hraje Schäferovi do karet. Lidé se nejprve snaží vzdorovat, několik se jich dokonce pokusí o útěk. Ovšem postupem času si obyvatelé na rutinu zvyknou. Schäferovo neustálé omílání toho, co je pro jeho ovečky dobré a co ne, vezmou za své.

Chod chilské varianty koncentračního tábora bývalému nacistickému kazateli vychází poměrně dlouho. Spletité chodby pod kolonií totiž poskytují skvělé místo k mučení nejen obyvatelů Dignidadu, ale i k mučení odpůrců chilského režimu!

Schäfer se tak těší z přízně diktátora Augusta Pinocheta (1915–2006). Ke zlomu dojde až s pádem Pinocheta a svět se dovídá krutou pravdu. Je nalezen hromadný hrob obětí „důstojného“ zacházení. Přeživší jsou v zuboženém stavu.

Nemají ponětí o okolním světě a nedokážou se začlenit do společnosti. „Hovořil jsem pouze německy, nevystudoval jsem žádnou školu, neměl jsem ani halíř a v podstatě jsem nikdy ani žádné peníze neviděl.

Vypadal jsem jako dvacetiletý muž, ale mentálně jsem na tom byl jako sedmiletý chlapec,“ hodnotí Hempel.

Potrestání viníků

Lidé z kolonie jsou životem a týráním natolik poznamenáni, že i když dojde k jejich osvobození a z osady se stane Villa Baviera zpřístupněná turistům, spousta lidí v osadě zůstává dál. Netuší, jak by se dokázali zorientovat v reálném světě.

Postupem času vyplouvá na povrch, kolik vysoce postavených lidí o krutovládě Schäfera vědělo a nic s tím nedělalo. Jeho samotného i skupinku nejvěrnějších se nakonec podaří dostihnout a odsoudit. „Německo nese morální i politickou spoluzodpovědnost.

Němečtí diplomaté nesou část viny,“ uvedl jeden z autorů parlamentního návrhu na odškodnění obětí Michael Brand.