Jít a najít Eldorado je sen každého dobrodruha. Jenže i když zlato někdy doslova leží na zemi a stačí se sehnout, nikdy to není tak jednoduché. Je to cesta lemovaná utrpením, obětováním a mnohdy i kostmi tisíců těch, kteří nuspěli. Kdo nemá notnou dávku štěstí a dost ostré lokty, ostrouhá.
Je neděle a dvanáctiletý Conrad Reed (1787–1834) místo do kostela raději vyrazí na klukovský průzkum. Místo pistole má klacek, místo reality mu stačí představivost.
Hranice známého světa dobře zastane hranice pozemku otcovy rodinné farmy v Cabarrus County v Severní Karolíně. Když dojde k potoku, vytáhne prut a zkusí ulovit nějakou rybu. Místo toho ale najde ve vodě velký žlutý kámen. Váží přes sedm kilo a hezky se leskne.
Chlapce zaujme natolik, že jej vezme domů. Otec si ho prohlédne, pochválí, a aby kluka nezklamal, použije jej zarážku u dveří.
Obchod století
Když John Reed (1757–1839) o pár let později vyrazí do města, kámen s sebou vezme. Potřebuje peníze a třeba by za tenhle blýskavý šutr někdo něco dal. Zajde za klenotníkem, který balvan nějakou dobu zkoumá. „Vy to nesete na prodej, pane Reede?
A co byste si za to představoval?“ To je pro Reeda těžká otázka. Nakonec se dohodnou na částce tři dolary, padesát centů. To je týdenní mzda, na tehdejší poměry dost velká částka. Oba jsou spokojení.
Reed pak doma vypráví, jak na tom žlutém balvanu hezky vydělal. Klenotník jásá, protože udělal životní obchod. Jde totiž o zlatý valoun v hodnotě 3600 dolarů. Tisíckrát víc. Až do konce života má vystaráno!
První zlatá horečka
Zpráva se brzy roznese a Reed zjistí, že byl podveden. Ale co se dá dělat. Naštěstí on je jediný, kdo ví, odkud to zlato je, a tak se v roce 1803 vrátí k potoku, odkud jeho syn prve kámen přinesl.
A netrvá dlouho, kdy klenotníkovi prodává téměř třináctikilový kousek! Tentokrát za odpovídající cenu a také on má do smrti vystaráno. Jakmile se ale zpráva rozkřikne, majitelé okolních pozemků začnou zběsile kopat v zemi.
Do Karolíny cestují tisíce lidí, kteří se nechávají najmout jako horníci, a řada lidí začne snít o tom, že by bylo fajn, kdyby i oni měli štěstí jako Conrad Reed.
Georijská zlatá horečka
Ta zpráva se šíří jako požár napříč celými státy. „V Georgii našli zlato!“ Nikdo pořádně neví, jak se to přesně stalo, těch příběhů je hned několik. Podle jedné verze najde zlatý nugget v potoce otrok.
Jiný příběh vypráví o indiánovi, který přinese nugget do města bílých lidí. Jiný zase o tom, že se zlato skrývalo v kořenech vyvráceného stromu nebo o šťastné náhodě během jedné narozeninové procházky.
Tak či onak, Do Lumpkin City se v roce 1828 se sjíždí tisíce a tisíce hledačů zlata.
Zlaté tajemství
V lednu 1848 najde jistý James W. Marshall (1810–1885) při stavbě Sutterovy pily v Kalifornii zlatý nugget. Dojde hned za majitelem, Johnem Sutterem (1803–1880), kterému pozemek patří. Společně se dohodnou, že by bylo fajn na zlatě vydělat.
„Pojedeš koupit okolní pozemky a těžební práva,“ přikáže Sutter. „A nikomu ani slovo, ať je to zlato jenom naše!“ Ale Marshall nedokáže udržet jazyk za zuby.
V prvním saloonu se podělí o tuhle novinu a během pár týdnů se na místo sjedou statisíce lidí. San Francisco je do té doby jen malá vesnička, která se během pár týdnů rozroste v opravdové velkoměsto. Tohle je už skutečná horečka.
„Zlata je tolik, že se dá sbírat ze země,“ šíří se další zprávy, které prakticky ani nepřehánějí. Na místo míří nejenom Američané z východního pobřeží, ale lidé z Mexika, z Asie, z Evropy.
Spojené státy jsou vysněným Eldoradem mnoha lidí, kteří nemají co ztratit. Platí jediné pravidlo: „Kdo dřív přijde, ten dřív mele.“ A Kalifornie prosperuje – staví se města, školy, kostely, železnice – a samozřejmě hotely a saloony a obchody.
Zlato pod sněhem
V létě 1896 na řece Klondike, daleko na sever od už bohaté Kalifornie, chytá lososy dobrodruh George Carmack (1860–1922) společně se svou indiánskou ženou a jejími příbuznými. Od dobrodruha Roberta Hendersona se dozvědí, že někde v okolí by mělo být zlato:
„Ale nemůžu to ložisko najít, zatraceně!“ stěžuje si tulák. Povzbuzeni jeho řečí pak kromě ryb zkouší hledat i zlato. A pár kilometrů proti proudu ho skutečně naleznou. Rychle skoupí co nejvíc pozemků a začnou rýžovat. Ale taková zpráva se neutají:
„Zlato na Klondiku!“ píše se ve všech novinách. Navzdory zimě se na sever vydávají tisíce dobrodruhů. Z přístavu putuje nekonečný proud lidí – nejprve po ledových schodech do průsmyku Chilkoot.
A pak po takzvaném Chodníku mrtvých koní, úzkou cestou průsmykem, kterou lemují pozůstatky tisíce tažných zvířat, které náročnou cestu nezvládla.
Teprve pak, na jaře, když roztají ledy, se tisíce plavidel vydají přes jezero Beenett až k řece Yukon a jejímu přítoku Klondike. Štěstí má ale jen pár z nich, většina se vrací zpátky stejně chudá, jako když na sever vyráží.
