Rokle Babí Jar poblíž Kyjeva se v roce 1941 stane pohřebištěm obětí největší masové vraždy druhé světové války. Za svůj židovský původ tehdy zaplatí životem skoro 34 000 lidí, a to během pouhých dvou dní.

„Potkali jsme sousedku, která nás varovala, abychom k rokli nechodili,“ vzpomíná čtyřiaosmdesátiletá Jelena Gorodecky (*1935), jedna z těch, které měly svůj život ukončit v rokli ve střední Ukrajině. „Nedalo nám to a stejně jsme se aspoň z dálky šli podívat, co se tam děje.

Bylo to strašné. Můj otec si po půl roce vzal život.“ Jelena i její rodina měly štěstí, které se zhmotnilo do zrzavých vlasů, jež neprozrazovaly na první pohled jejich židovský původ. Tisíce jejich souvěrců ale takové štěstí neměly.

Kdo neuposlechne, bude zastřelen Babí Jar je dlouhá rokle na okraji Kyjeva a první zmínky o ní pocházejí z roku 1401, kdy byla prodána jistou starší ženou dominikánskému řádu, na což dodnes odkazuje její jméno.

O 540 let později využijí výhodnou pozici Němci, kteří okupují Kyjev od 19. září 1941. V patách dobyvatelům jdou jednotky Einsatzgruppen, pověřené čištěním území od nehodících se obyvatel. Židé v té době tvoří celých 20 procent obyvatelstva Kyjeva, a pro nacisty tudíž představují velké sousto.

Pouhých deset dní po dobytí města dostanou kyjevští Židé následující výzvu: „Všichni Židé města Kyjeva a jeho okolí jsou povinni dostavit se v pondělí dne 29. září 1941 do osmé hodiny ráno na roh ulic Melnykova–Dokterivská (u hřbitova).

Vezmou si s sebou své dokumenty, peníze a cennosti, dále teplé oblečení a spodní prádlo. Kdo z Židů neuposlechne tohoto rozkazu a bude přistižen na jiném místě, bude zastřelen…“

Těla padají rovnou do rokle… I když si mnozí myslí, že je čeká deportace, ve skutečnosti jde o dlouho dopředu plánovanou akci vrchního velitele SS na Ukrajině Friedricha Jeckelna (1895–1946), s cílem zavraždit všechny kyjevské Židy, kterým se nepodařilo včas uprchnout.

Ve městě jich je v té době aspoň 60 000, většinou žen, dětí a starších lidí. Ze shromažďovacích míst jsou odvedeni k rokli Babí Jar, kde jsou nuceni svléknout se do naha a odevzdat všechny cennosti. Potom je členové jednotek Einsatzgruppen, ale také oddíly policejního praporu a ukrajinské milice, naženou k okraji strže a bez milosti střílejí.

Těla padají rovnou dolů a zakrátko pokryjí dno rokle. Další lidé jsou tak nuceni lehat si na mrtvoly svých blízkých a zezadu očekávat smrtelnou ránu. Vražedné běsnění trvá dlouhé dva dny, 29. a 30. září 1941, a počet obětí se vyšplhá na těžko uvěřitelné číslo 33 771.

Tabu i po válce Tím však popravám v Babím Jaru není zdaleka konec. Oběťmi dalších menších masakrů v následujících měsících a letech jsou kromě Židů Romové, sovětští váleční zajatci, mentálně postižení a také spousta civilistů.

Při odchodu z Kyjeva se Němci pokusí těla v rokli zapálit, stopy se jim ale úplně zamést nepovede. Celkově se počet obětí, jejichž život skončil v Babím Jaru, odhaduje na alespoň 150 000. Po konci války se kvůli Stalinově (1878–1953) antisemitské politice přestane o masakru v Babím Jaru mluvit a památník zde vyroste až v 70. letech.

Ten je ale věnován „sovětským lidem, zajatcům a vojákům sovětské armády“, o zavražděných Židech nepadne ani slovo. Na důstojný pomník tak musejí přeživší čekat až do roku 1991.