26. listopadu 1346 přijímá Karel IV. v německém Bonnu římskou královskou korunu. Ve slavnostní chvíli si dobře uvědomuje, že nebýt věrného Arnošta z Pardubic, který mu obratnou diplomacií vyjednal přízeň papeže Klementa VI., možná by si o ní mohl nechat jenom zdát…

S Arnoštem z Pardubic (1297 – 1364) se v Čechách poprvé setkáváme v listině z 12. února 1339, ve které mu papež Benedikt XII. (asi 1285 – 1342) potvrzuje církevní prebendy (výhody – pozn. red.). První diplomatickou zkušenost ale získává už dříve.

I když jeho jméno v této souvislosti přímo nezazní, všechny okolnosti nasvědčují tomu, že je to právě on, kdo 24. října 1338 přijíždí v pověření českého krále Jana Lucemburského (1296 – 1346) k papeži jako posel, „který současně vykládal či objasňoval obsah přinesených listin,“ jak píše současná česká historička Zdeňka Hledíková. Jan ho zřejmě využívá jako prostředníka, který vysvětluje jeho názory a urovnává nedorozumění. Královo poděkování za dobrou službu má podobu přímluvy, aby mu papež vydal už zmiňovanou listinu z roku 1339. Díky ní pán z Pardubic může stát po boku svého krále jako rádce. Arnoštovu obratnost v jednání a taktické schopnosti ale nejvíce zúročí jeho syn, římskoněmecký císař Karel IV. (1316 – 1378). Bez jeho vynikající znalosti myšlení a zvyklostí lidí v papežově okruhu se neobejde.

Nikdo nechce novoty
Od roku 1340 působí Arnošt jako děkan pražské svatovítské kapituly a za další tři roky střídá na biskupském stolci právě zemřelého Jana IV. z Dražic (kolem 1260 – 1343). Volba se ovšem komplikuje, ostatní kanovníci z kapituly z něho nejsou příliš nadšení.

Každý sleduje svůj vlastní zájem a rychlý vzestup mladého preláta (vyšší církevní úředník – pozn. red.) jim není zrovna po chuti. Nikdo z nich netouží po novotách a vzdělanec se do nich chce pustit. V jeho prospěch proto zasahuje papež Klement VI. (1291 – 1352).

Nový biskup se potom podle současného historika Františka Šebka „s energií sobě vlastní začal věnovat správě diecéze i veřejnému dění. Jeho první nařízení se týkala dodržování rezidence a celibátu duchovních a směřovala proti tehdejšímu nešvaru, potulným kněžím.“ Mít dobré vztahy s Avignonem, kde teď sídlí hlava církve, se vyplatí. Mohučský arcibiskup Jindřich z Virneburku skončí v klatbě a musí opustit svůj stolec. Nemůže si tedy dovolit plést se do českých církevních záležitostí. Příznivé situace Arnošt využívá. Nasazuje svůj diplomatický um a papež uznává pádné důvody pro oddělení české diecéze od německé, „protože české země jsou od Mohuče velmi vzdálené a zdejší obyvatelstvo používá jiný jazyk.“

Klement 30. dubna 1344 podepisuje listinu, podle které už pražská a olomoucká diecéze nepatří pod mohučskou správu. Další listinou z 5. května 1344 potvrzuje, že pražský arcibiskup může korunovat českého krále.

Stihne všechno
Odznak své nové arcibiskupské hodnosti – pallium (pás z beránčí vlny se symboly kříže přes ramena se dvěma zavěšenými pruhy na hrudi a zádech) dostává Arnošt od papeže v Praze 21. listopadu 1344. Ještě týž den stihne položit základní kámen chrámu sv. Víta v Praze. Přestože období největší Arnoštovy moci je spojeno s až s vládou císaře Karla IV., stýkají se mnohem déle. Kdy se poprvé uviděli, není jasné, ale nejpozději to mohlo být na podzim roku 1333, kdy se mladý markrabě Karel zabydluje v Čechách. Oba muži pochopí, že si mohou být vzájemně prospěšní. Jejich ambice se výborně doplňují. „Karel do hry vkládal politický rozhled a zkušenost, směřující k pozvednutí lucemburské dynastie a Českého království. Arnošt disponoval rozsáhlými znalostmi teologickými a právními, stejně jako vysokými morálními vlastnostmi,“ poznamenává současná historička Lenka Bobková. Navíc pána z Pardubic láká kouzlo velké politiky.

Choulostivá mise
V bitvě u Kresčaku v roce 1346 umírá Jan Lucemburský. Arnošt okamžitě rozvine své sítě, aby Lucemburkův syn Karel získal titul římského krále, aniž by k tomu potřeboval papežský souhlas. 11. července 1346 je sice zvolen pěti kurfiřty, ale posvěcení církve mu zatím chybí. Termín své korunovační cesty proto oddaluje. Poselstvo, jež prosí papeže o Karlovo potvrzení Karla králem, nevede nikdo jiný než Arnošt. Ví si rady i v téhle choulostivé záležitosti. V obratné řeči přednesené před Klementem se vyhýbá přímé narážce, že římskoněmecký císařský trůn podléhá církevní moci. Šikovně si vypůjčí citaci z Knihy králů Písma svatého: „K tobě obrací oči Izrael, abys rozhodl, kdo by měl sedět na trůně.“ Obrátí ji v Karlův prospěch – není tam prý řečeno „na Tvém trůně“ a nejde tedy o papežův trůn a on sám nemusí stvrzovat císařskou volbu. Papež ale druhý den zdůrazňuje, že biblický text zní „Kdo by měl sedět na trůně tvém.“ Protože apoštolská stolice přenesla císařství do Německa, má prý právo rozhodovat o obsazení trůnu. Slovní bitka dvou vzdělanců končí naštěstí smírem, Klement dává svůj souhlas Karlovi a schválí i založení univerzity v Praze.

Málem hlavou církve
Autorita a výmluvnost je arcibiskupovou hlavní zbraní. Hostem na papežském dvoře není ani poprvé, ani naposledy. Za svého přítele Karla často urovnává otázky, do jejichž řešení se císaři samotnému zrovna nechce. „Získal si takový respekt, že prý někteří kardinálové uvažovali po smrti papeže Inocence VI. (roku 1362) o Arnoštovi jako o možném papežově nástupci,“ poznamenává František Šebek.

2. září 1347 arcibiskup korunuje Karla českým králem a politické mise se stávají jeho denním chlebem. Když se v roce 1355 císař chystá do Říma na svoji císařskou korunovační jízdu, Arnošt se jí ale neúčastní. Jeho úkol je mnohem důležitější. Svolá velké vojsko a i s královnou se vydává za Karlem. Ve funkci místodržícího dohlíží na okolí italské Sieny, které je pod vlivem Florencie. Musí zajistit, aby se král mohl bezpečně vrátit do vlasti územím, kde se právě bojuje a mezi sebou si to vyřizují hordy banditů. Florentský kronikář Matteo Villani († 1363) ho chválí jako „preláta veliké vážnosti, zkušeného ve světských záležitostech a smělého vojevůdce.“