Závěr Aristofanovy komedie Lysistrata vzbudí v římském amfiteátru obrovské ovace. Octavia a Martia, dvě přítelkyně si při odchodu z představení špitají mezi sebou: „Z odvážné Lysistraty bychom si měly vzít příklad!
Nebudeme-li mužům pokaždé po vůli, jistě s námi budou lépe zacházet…“ Mezi římskými ženami to vře.
Za vším stojí komedie Lysistrata řeckého dramatika Aristofana (448–385 př. n. l.) předvedená veřejnosti poprvé roku 411 př. n. l. Řecko se tehdy zmítá v Peloponéských válkách (431–404 př. n.
l.) a aténským ženám už došla trpělivost se svými mužskými protějšky. „Budete dál válčit?
Nebude žádný sex,“ prohlásí emancipovaná Lysistrata a přesvědčuje další, dosud váhající Řekyně, aby své pánské protějšky svérázným způsobem donutily uzavřít mír.
Hra nadchne římské patricijky i v roce 195 př. n. l., tedy více než dvě století po svém zrodu. Jakoby jim mluvila z duše…
Zákon naplní státní kasu
Před pouhými dvaceti lety vstoupil v Římě v platnost takzvaný Oppiův zákon, určující maximální hranici majetku, který mohou Římané vlastnit. Prosadil ho tribun lidu Gaius Oppius poté, co Kartaginec Hannibal (247–183 př. n.
l.) vyhrál roku 216 př. n. l. bitvu u Cann, ovládl Tarent, Capuu i Arpu a zdálo se, že brzy vytáhne na Řím. Zoufalí Římané už tehdy nemají vojáky, kteří by za ně bojovali, a státní pokladna zeje prázdnotou.
Nový zákon proto donutí lidi, aby odevzdali své přebytky do státní kasy na válečné výdaje. Oppiovo nařízení proti přepychu ale platí i poté, co už Hannibalovo bezprostřední nebezpečí pominulo. Římankám, které se rády nákladně strojí, se zákon nelíbí.
Odmítají rodit děti
Octavia si pyšně vykračuje po tržišti. Na sobě má pestrobarevné šaty a hlasité cinkání prozrazuje, kolik šperků na sebe navěsila.
Protestuje tak svérázně proti Oppiovu zákonu, který zakazuje nošení barevných nákladných šatů, zapovídá mít na sobě víc než půl unce zlata ve špercích a dokonce i vzdálit se ve voze více, než míli od města.
„Nejvyšší čas vytáhnout do boje proti mužům,“ ponouká svoji přítelkyni Julii, se kterou se během procházky zastavuje na kus řeči.
Julia přikyvuje. Nespokojenost se mezi ženami šíří jako lavina. Scházejí se na veřejnosti a požadují odvolání Oppiova zákona. „Nebude-li zákon zrušen, nebudeme přivádět na svět další děti,“ vytahují svůj největší triumf.
„Nezvednu ke stropu své perské sandály, nezůstanu ležet jako lvice na struhadle na sýr,“ půjčují si Římanky během povstání Aristofanovy verše. Dávají jimi najevo, že doba jejich manželské povolnosti už dávno skončila.
Přepych ničí říši
Situace je tak výbušná, že zasedá římský senát, který má nespokojené ženy uklidnit.
„Všechny národy rozkazují svým ženám, my rozkazujeme národům, ale naše ženy rozkazují nám,“ nechává se slyšet rozzuřený římský politik Cato starší (234 – 149 př. n. l.). Vyčítá Římanům, že toho svým ženuškám dovolují až příliš.
„Přepych je jako mor, který zničí každou říši,“ varuje veřejně před zrušením zákona. Není mu to ale nic platné. Tribun Lucius Valerius souhlasí se zrušením 20 let starého nařízení. „Každý zákon je plodem své doby.
Válka už skončila, proto je nepotřebný,“ argumentuje proti Catovi. Senát proto zákon po žhavé diskusi příznivců i odpůrců zruší. Ženy slaví úspěch.
