„Sbalte jen to nejcennější,“ popohání císař Leopold I. sluhy. Jeho dvůr zachvacuje panika. Osmanská armáda se podél Dunaje žene na Vídeň. Místní honorace v čele s panovníkem urychleně nastupuje do kočárů, kočí biči ženou koně vpřed. Průvod míří do klidnějších Horních Rakous. Bude i tam ale bezpečno, pokud Turci zvítězí a dobijí Vídeň?

Jakmile je průvod venku z města, odděluje se od císařova vozu jezdec. Leopold I. (1640–1705) mu ještě pokyne na znamení pozdravu. Zatímco ostatní míří západním směrem, posel jede na sever. „Je na čase, aby polský král splnil své závazky,“ doufá v pomoc Jana III. Sobieského (1629–1696) ohrožený Habsburk. V dubnu 1683 společně uzavřeli smlouvu, že si v případě osmanského nebezpečí navzájem pomohou. Pro oba panovníky to byl přitom významný diplomatický úspěch. Leopold odlákal Jana z profrancouzského tábora, nepřátelského vůči Vídni. Císař na oplátku polskému vladaři slíbil, že až nadejde čas, bude stát za Janovým synem Jakubem Ludvíkem (1667–1737) při jeho kandidatuře na krakovský trůn.

Vyděšení Moravané

Na počátku července 1683 lehlo popelem široké okolí Vídně. Celá předměstí, kostely a kláštery stojící vně městských hradeb. Nic nesmí obráncům města bránit ve výhledu. Napětí mezi obyvatelstvem roste s každým dnem. Děs propuká, když se na obzoru objeví stotisícová nepřátelská armáda. Tou dobou již v Krakově Jan Sobieski šikuje své muže. Na cestu může ale vyrazit až 15. srpna 1683. K obležené Vídni míří nejkratší možnou cestou. Přes Moravu. V jejím jihovýchodním cípu už řádí spojenci Osmanů, Tataři nebo oddíly sedmihradského knížete a vzbouřence Imricha Thökölyho (1657–1705). Zdejší obyvatelé jsou nadmíru vyděšení. O to víc oslavují příjezd Jana Sobieského, který se jako velký turkobijec proslavil již v minulých letech. „Buď pochválen, pane,“ vrhají se Moravané polskému králi k nohám. Líbají mu ruce, každý se chce dostat do jeho blízkosti a alespoň si sáhnout na jeho kabátec.

Trápí ho žold

Po celé cestě přes Moravu má polské vojsko přístup k dostatečným zásobám potravin. Prostí vojáci se musejí spokojit s noclehem ve stanech nebo v senících, na důstojníky čekají hostince. Králi ale měšťané otevírají své domy. Zvláště v Olomouci, kam Jan Sobieski přijíždí 27. srpna 1683, se před ním chtějí předvést. Ubytují ho pěkně na rynku, aby měl výborný výhled na olomoucký orloj, který je zde už od 15. století a místní jsou na něj velmi pyšní. Tím ale šlápnou vedle.

Polský panovník spí v Olomouci tuze špatně. Dům, v němž přebývá, prý není vůbec pohodlný. „A to kvůli tomu jejich nešťastnému orloji, abych na něj viděl, když se před odbíjením figurky točí dokola jako pimprlata,“ stěžuje si Jan Sobieski dokonce v dopise manželce Marii Kazimíře (1641–1716). Možná je pravou příčinou králova špatného spánku ale něco docela jiného. Během cesty přes Moravu totiž mocného Poláka trápí peníze – hlavně to, kdo vyplatí žold jeho 20 000 jezdců…

První u kořisti

Až když Leopold I. po poslech naslibuje hory doly, vyráží Jan Sobieski dál s klidnou myslí. 28. srpna je v Brně, o tři dny později navštěvuje Mikulov. 12. září 1683 se neohroženě postaví Osmanům, obléhajícím Vídeň. Pověstní polští okřídlení husaři zasazují nepřátelům rozhodující ránu. Turci se dávají na útěk. Kolem půl šesté odpoledne Jan Sobieski vstupuje do prázdného stanu, který za sebou u Vídně zanechal jejich vrchní velitel velkovezír Kara Mustafa (1634/1635–1683). Poláci mají příležitost kořistit v osmanském táboře jako první. „Zachránce Vídně i celé západoevropské civilizace,“ oslavuje polského krále papež a s ním zbytek křesťanské Evropy. Jen v Olomouci zůstává trocha hořkosti…