Na 630 významných hostů se počátkem ledna 1821 shromažďuje v Lublani. Na uhlídání jejich bezpečnosti se podílí 300 vojáků. Proč si organizátoři dalšího kongresu vybrali právě dnešní slovinskou metropoli?
Klemens Metternich (1773–1859) chce i v roce 1820 hrát hlavní roli v tvorbě evropské politiky. Rakušané mají pod palcem Apeninský poloostrov, Benátsko a Lombardii.
Neapol po krátké epizodě, kdy jí vládl Napoleonův švagr Joachim Murat (1767–1815), náleží Království obojí Sicílie a Ferdinandovi I. Neapolsko-Sicilskému (1751–1825) tak, jak ustanovil vídeňský kongres (1814–1815).
Jenže situace se komplikuje. Sekta karbonářů, tajných revolucionářů, vyvěšuje v Neapoli tříbarevné vlajky s nápisem „Ať žije ústava“. Její vliv sílí, i armáda se kloní na její stranu. Ve městě v červenci 1820 propuká povstání.
Je jasné, že bude nutné vytvořit ústavu. Situace burcuje ostatní. Strašák Velké francouzské revoluce stále visí ve vzduchu. Co když se revoluce rozšíří?
Metternich se diví, že „napůl barbarský lid, naprosto nevědomý, pověrečný bez mezí…, národ analfabetů, pro nějž posledním slovem je dýka, by mohl žádat nějakou formu ústavní vlády“. Nejraději by na Neapolské hned poslal vojsko, jenže nemá žádné k dispozici.
Navíc nedokáže odhadnout, jak se k problému postaví ostatní evropské mocnosti. Nakonec ale píše diplomatickou nótu s cílem legalizovat případný vojenský zásah v Neapoli.
Daří se zajistit bezpečnost
Ferdinand I. ale souhlasí s ústavou, což se mu nelíbí. Podle rakousko-neapolské smlouvy z roku 1815 ale nejde provádět ústavní změny bez požehnání vídeňského dvora. Proti vojenskému zásahu jsou i Francouzi.
Chtějí zprostředkovat jednání mezi králem a povstalci – to však Metternich považuje za nepřijatelné. Podobný názor jako Francouzi ovšem zastávají i Britové.
Také ruský car Alexandr I. Pavlovič (1777–1825) nechce jít do akce bez předchozího jednání.
„Francie a Anglie jsou v této záležitosti jen rekvizitami, jen vnějšími ozdobami hry,“ prohlašuje zase pruský státník Friedrich von Gentz (1764–1832). Prusko proti schůzce neprotestuje. Kongres navrhnou Rusové s Francouzi.
Všechno má vypuknout v Opavě – musí to být na rakouském území, aby mohl být předsedou. Opava také není velká, takže se dá zajistit bezpečnost účastníků.
Žádné atrakce k rozptýlení
„Zde jsem. Co budu dělat, nevím. Co mám dělat, vím. Stane se něco? Ano! Stane se něco dobrého? Ano! Bude celkový výsledek odpovídat velkému rozruchu? Obávám se, že ne!“ prohlásí Metternich, když se 19. října 1820 v dobrém rozmaru objeví ve městě.
Dorazí delegace z Ruska, Rakouska, Pruska, Francie i Velké Británie. Už od 21. října 1820 jsou jednání v plném proudu. Ovšem Britové, Francouzi a Prusové jsou na druhé koleji. První dva jmenovaní nemají plné moci, Prusové zase souhlasí s Metternichem.
Ve hře zůstává jenom Rakousko a Rusko. Proto je konec jednání nemastný, neslaný. Jediným dokumentem se stává protokol z 19. listopadu 1820. Rusko, Rakousko a Prusko podle něj může ozbrojeným způsobem vystoupit proti revoluční akci v kterékoliv evropské zemi.
Britové protestují, také Francouzi nesouhlasí. Dne 20. prosince 1820 se účastníci rozjíždějí domů s tím, že pokračovat se má v lednu 1821 v dnešní slovinské Lublani. V Lublani není moc atrakcí k rozptýlení, což politikům umožní soustředit se výhradně na práci.
Lublaňský kongres skutečně poskytne Rakousku souhlas k potlačení neapolského povstání a 7. března 1821 rakouská vojska u Rieti ve střední Itálii vzbouřence porazí.
