Napětí na Sicílii by se dalo krájet. Místní jsou silně nespokojení s nadvládou Francouze Karla I. z Anjou nad ostrovem. Do úřadů dosazuje jen své věrné, přední sicilské rody se cítí opomíjené.

Ti chudí se propadají do ještě větší bídy kvůli daním, které na ně Francouzi uvalují. Čeká se na poslední kapku, po níž pověstný pohár trpělivosti Sicilanů přeteče.  

Všude panuje slavnostní atmosféra. Svátečně odění Sicilané se o Velikonočním pondělí 30. března 1282 pokojně ubírají na nešpory do kostela sv. Ducha v Palermu. Zpovzdálí pozorují dav místních francouzští vojáci. Někteří jsou zřejmě posilnění alkoholem.

Náhle jeden z nich, jistý Drouet, zamíří přímo mezi Sicilany a z jejich středu vytáhne půvabnou mladou ženu, kterou zasype řadou nemravných návrhů. Dívka rudne a klopí oči. V Sicilanech vře krev. Po drzém seržantovi skočí manžel zneuctěné ženy.

V ruce se mu blýskne čepel nože. Než se kdokoli naděje, Drouet se kácí mrtvý k zemi. Rozlícený dav se vrhá na jeho kumpány.  

Prozradí se sami  

Nad Palermem vyzvánějí kostelní zvony. Do ulic města svolávají další nespokojené Sicilany, kteří se jimi valí jako lavina. Každý Francouz, jenž se jim připlete do cesty, bude zmasakrován. Vzbouřenci neberou ohledy ani na ženy a děti.

Za oběť jim padnou také Sicilanky, které se snížily k tomu, že se za nějakého francouzského přistěhovalce provdaly. Dav vpadne do místních klášterů a vyděšené mnichy nahání před jejich brány. Roztřesení muži v sutanách jsou vystaveni složitému testu.

„Řekni ciciri (cizrna),“ vyzývají je Sicilané. Dobře vědí, že Francouz toto slovo nikdy nedokáže správně vyslovit. Jde o tzv. šibolet – jazykový prostředek, který spolehlivě umí odhalit původ mluvčího.

Komu se na „cizrně“ zadrhne jazyk, přijde o dramatických Velikonocích roku 1282 v Palermu o život. Do následujícího rána místní obyvatelé pobijí na 2000 osob. O tom, že by se Francouzi z masakru ve Středomoří poučili, nemůže být však ani řeč. Už zakrátko je opět zradí jejich jazyk…  

Hamižník a nadutec 

Flandry (historické hrabství se rozkládalo na území dnešní severní Francie, Belgie a Nizozemska) jsou především díky zpracování vlny mimořádně bohatým regionem.

Zálibně proto na nich spočine zrak francouzského krále Filipa IV. Sličného (1268–1314), proslulého svou hamižností. V červnu 1297 území obsadí a ustaví zde svého správce Jacquese de Châtillon (†1302).

„Povýšený nadutec,“ utrousí nejeden flanderský řemeslník na jeho adresu. V oblasti to vře.

Centrem protifrancouzského odporu se na přelomu let 1301–1302 stávají především Bruggy, odkud je čím dál hlasitěji slyšet tkadlec Pieter de Coninck (†1332/1333).  

Děsivé probuzení  

V Bruggách dochází k násilnostem a rabování. Châtillon vyjíždí k městu s vojskem. „Nedělejte to,“ varují ho zdejší patricijové, když se v něm pyšný Francouz 17. května 1302 rozhodne přenocovat.

Nad jejich připomínkami sebevědomě mávne rukou. Pieter de Coninck se svými stoupenci už na nic nečekají. Nad ránem 18. května vtrhnou do hradu, obsazeného Francouzi, a rozpoutají nevídaný masakr.

„Mnozí byli ubiti ve svých ložích a nikdo z nich se nemohl postavit k obraně…,“ líčí dobový kronikář.

Nenáviděný Châtillon prchá na poslední chvíli. V krvi tone na 300 Francouzů (některé prameny uvádějí až 2000), další skončí za mřížemi. „Schild en Vriend (Štít a přítel),“ nese se od úst k ústům Bruggami. Kdo to nedokáže správně vyslovit, s ním je amen.

Další historická léčka na Francouze. S odkazem na Sicilské nešpory jsou následně bouřlivé události ve flanderské metropoli nazvány jako „Bruggské jitřní hodinky“ nebo „matutina“.

Zatímco nešpory jsou večerní bohoslužby při západu slunce, matutina se slouží kolem druhé hodiny ranní.