Kniha Vestiarium Scoticum, Šatník Skotů, popisuje 75 různých kostkovaných vzorů, které údajně na kiltech už ve středověku používali zdejší rodinné klany.

„Jde o kopii rukopisu z 15. století,“ přesvědčují bratři John a Charles Allenové veřejnost o pravosti zvláštní publikace…  

„Bonnie Prince Charlie,“ tak prostí Angličané a Skotové říkají Karlu Edwardu Stuartovi (1720–1788), jakobitskému uchazeči (pretendentovi) o britský trůn.

V jejich představách tohoto muže – vnuka krále Jakuba II. Stuarta (1633–1701), který se musel vzdát koruny kvůli své katolické víře – obklopuje přímo aureola legendárního hrdiny. „Slyšeli jste to? Bonniemu Princi Charliemu a jeho ženě se narodil syn,“ šušká se v roce 1773 ve Skotsku.

O rok dříve se Karel Edward, užívající titul Karel III., oženil s princeznou Louisou ze Stolberg-Gedernu (1752–1824).

Novorozence prý vznešený pár svěřil na výchovu jistému anglickému námořnímu důstojníkovi Johnu Carteru Allenovi (1724–1800), aby ho ochránil před zmatky v následnictví britského trůnu.

Údajný „královský“ syn v pěstounské péči, poručík Thomas Allen, později zplodí dva syny – Johna Haye Allena (1795–1872) a Charlese Stuarta Allena (1799–1880). Oba se kolem roku 1820 usazují ve Skotsku. 

Těží ze lži 

„Patří do královské rodiny. Jde o legitimní vnuky Bonnieho Prince Charlieho,“ šušká se vzrušeně ve skotské společnosti pokaždé, kdy se v ní okouzlující bratři objeví. John i Charles na to jdou mazaně.

Pověsti, které se kolem nich šíří, nepotvrzují, ale ani nevyvracejí. Údajný vznešený původ jim otevírá dveře na správných místech a samozřejmě také peněženky boháčů. Sourozenci toho dokážou využít ve svůj prospěch. Přitom skutečnost je jiná.

Manželství Karla Edwarda Stuarta zůstalo bezdětné a jeho choť jej poměrně rychle opustila. Jediným pretendentovým dítětem tak byla nemanželská dcera Charlotta (1753–1789). Romantické legendy ale fungují lépe než realita…   

Zaštiťují se králi  

Návštěva britského krále Jiřího IV. (1762–1830) ve skotském Edinburgu v roce 1822 vzbudí zájem o kilt.

Na vlně popularity tohoto kusu mužského oděvu se rozhodnou přiživit i bratři Allenové. „Našli jsme staré rukopisy, potvrzující dávný původ kiltu,“ uvádějí.

A nikdo jejich objev kupodivu nezpochybňuje, přestože dokumenty nechtějí nikomu poskytnout k posouzení (k tomu dojde až o 140 let později a ukáže se, že jde o padělek).

Všichni jejich současníci předpokládají, že potomci z královské krve by si nedovolili lhát. Roku 1842 vydávají kompilaci Vestiarium Scoticum (Šatník Skotů) a později také knihu The Costume of the Clans (Kostýmy klanů), obojí velkolepě vázané v kůži.

Jako autor je uveden John Sobieski Stuart. Allenové tak odkazují na svůj možný původ nejen od Stuartovců, ale i od polského královského rodu Sobieských, z něhož pocházela „jejich“ prababička.

Starší John také používá titul hraběte z Albany, který patřil jeho údajnému dědovi.  

Šikovný tah  

„Vyráběli krásné designy kiltů, a dokonce je přidělovali rodinám, zejména dole na skotských hranicích, které je nikdy předtím neužívaly,“ říká Brian Wilton, současný odborník na skotské kilty, o úsilí Allenových. „Vytvořili charakteristickou textilii fikcí,“ uvádí všechno na pravou míru dále historik Murray Pittock z univerzity v Glasgow.

Podle něj šlo o obyčejný podvod, marketingový tah, jak zajistit oděvu popularitu a sobě tučné zisky. Výrobci po novém trendu chňapnou, i když se později zjistí, že kilt ze středověku opravdu nepochází.

V současné podobě se objevuje až kolem roku 1730 jako oděv tavičů u železářských pecí.