Je 3. července 1916 a zdlouhavý proces s členy Maffie končí. Rozdávají se tresty smrti. Mezi bledými tvářemi je jedna jiná: Značí se v ní klid. Po přečtení rozsudku se dokonce pohrdavě rozesměje! Ta tvář patří budoucímu československému ministru financí, Aloisovi Rašínovi.
Píše se rok 1867. V Čechách probíhají zemské volby, do Prahy se konečně vracejí z Vídně naše korunovační klenoty a 18. října se rozkřičí v Nechanicích u Hradce Králové, v rodině pekaře, rolníka a později také poslance Říšské rady Františka Rašína (1830–1903), nový přírůstek.
Jde o deváté dítko, smutné počty dětské úmrtnosti ho ale řadí na sedmé místo. Dostane jméno Alois (1867–1923) a brzy je jasné, že mu sudičky nadělily vysokou inteligenci. Až později se ukáže, že k sudbě přidají i zamotaný život s krvavou tečkou na závěr.
Aloise to už za vysokoškolských studií táhne k politice. Má ji v krvi. Jeho otec je starostou Nechanic a žezlo po něm převezme Aloisův bratr. V roce 1891 Alois dokončuje studia a pouští do oběhu svou brožurku České státní právo.
O tři roky později již stojí před soudem v takzvaném procesu s Omladinou, aby si odnesl dva roky těžkého žaláře a ještě přišel o titul. Naštěstí je o rok později amnestován a dokonce se dočká vrácení titulu. Bude to poprvé, ale ne naposledy…
Práce pro národ se neplatí!
Kalendáře se přetočily na rok 1911. Alois Rašín usedá do Říšské rady pod hlavičku Českého klubu. Na dveře osudu zase klepou sudičky. Za první světové války se Rašín zapojí do odboje jako člen organizace Maffie.
12. července 1915 je zatčen a poté odsouzen k trestu smrti. Na trůn naštěstí usedá Karel I. (1887–1922) a trest je zmírněn na 10 let tvrdého žaláře a v červenci 1917 je Alois amnestován.
Zpátky získá také svůj opět ztracený titul JUDr. Stane se autorem prvního zákona o zřízení samostatného státu a brzy i ministrem financí.
A také si proti sobě poštve legionáře, když se nechá slyšet, že „…práce pro národ se neplatí.“ Nešťastná věta mu bude hlodat v hlavě i v posledních minutách života…
Kdepak do devadesátky…
„Budu žít do devadesátky, jako moji předkové,“ říká s oblibou Rašín. Mýlí se. Je 5. ledna 1923 a politik zavírá dveře pražského domu v Žitné číslo 6. Od domova míří k autu, aby jel do práce.
Tu k němu přiskočí cizí mladík a z bezprostřední blízkosti dvakrát vystřelí z pistole, aby se dal vzápětí na útěk. Chroptící Rašín se kácí zády na chodník. Na místo přibíhá nadstrážník Stanislav Bílek, který zaslechne střelbu.
Koutkem oka zahlédne prchající siluetu. „Schovává se tamhle,“ ukazuje kolemjdoucí na domovní průjezd v Příčné ulici číslo 4. „Nestřílejte, všechno povím,“ křičí 19letý mladík, když ho zatýká policejní hlídka. A Rašín? Postřeleného do boku a zad ho záchranka veze do Podolského sanatoria…
Já ho nechtěl zabít!
Jedna kulka zasáhne 11. obratel a uvízne tam. Mícha je zraněna, dolní končetiny jsou ochrnuté. Střeva vyhlašují kapitální stávku a močový měchýř se přidává. Stav Rašína je beznadějný. Až po šesti týdnech utrpení dochází k infekci mozkomíšního moku a sepsi.
18. února politik umírá. Jedna z jeho posledních obav míří k legionářům, zda atentát nesouvisí s jeho nešťastným výrokem. „To by bylo tragické nedorozumění,“ nechá se slyšet. Nesouvisí.
„Nechtěl jsem zabít Rašína, chtěl jsem zabít Živnostenskou banku!“, hájí se anarchokomunista Josef Šoupal (1903–1959), kterého soud kvůli nízkému věku místo na popraviště pošle na 18 let za mříže.
Vražda ministra financí Rašína se stane jediným dokonaným atentátem na vysokého ústavního činitele u nás…
