Gilotina oddělí hlavu od zbytku těla tak přirozeně, jako když zakrojíte nůž do másla. Zdálo by se, že tím děsivé divadlo končí. Jenže když ji francouzský lékař Gabriel Beaurieux osloví jménem, pomalu otevře oči…

A nejde o žádnou vesnickou povídačku. Ten případ se skutečně stal, a to 28. června 1905 ve francouzském městě Orléans. Ona hlava patří odsouzenému zločinci Henrimu Languilleovi a doktor Beaurieux to, co se stalo, následně uveřejní v lékařském časopise.

Překvapivě nejde o ojedinělý okamžik. Případů (více či méně věrohodných), kdy setnutá hlava nějakým způsobem reaguje na okolní podněty, je v historii celá řada.

Skřípají zuby a šklebí se

Taková hlava popravené Anne Boleynové (1501/1507–1536), druhé manželky anglického krále Jindřicha VIII. (1491–1547) se údajně ještě několik vteřin po oddělení od těla pokouší promluvit.

Alespoň to tvrdí někteří přihlížejících s odkazem na pohybující se královniny rty. O dvě století později, v roce 1793, je veřejně popravena Charlotte Cordayová (1768–1793), vražedkyně Jeana-Paula Marata (1743–1793), velké postavy francouzské revoluce.

Když kat její setnutou hlavu následně zvedne a na znamení neúcty profackuje, svědci tvrdí, že její tvář zrudla a nabyla rozzlobeného výrazu.

Možná i proto německý lékař Samuel Thomas von Sömmerring (1755–1830) v roce 1795 vystoupí proti používání gilotiny, když cituje zprávy o useknutých hlavách, které prý skřípaly zuby.

Jedna se dokonce podle něj strašlivě zašklebila, když jí prohlížející lékař strčil prst do páteřního kanálu. „Jsem přesvědčený, že by i promluvila, kdyby byla připojena na plíce,“ prohlašuje.

Nesmysl, bez kyslíku to nejde

Kolem otázky toho, co vlastně hlava po dekapitaci vnímá a jestli vůbec, se postupem času vytvoří poměrně rozsáhlá škála názorů. Podle jedné skupiny dochází ke ztrátě vědomí ve stejném okamžiku, kdy se hlava oddělí od těla.

Je to z důvodu, že bez určitého krevního tlaku v cévách zásobující mozek krví a tedy přívodu kyslíku, který se do mozku díky ní dostává, není vědomí jako takové možné. Jakákoli změna tlaku vede k jeho ztrátě. Ony pohyby obličeje jsou pak pouze posmrtnými mimovolnými svalovými záškuby.

Ale co když…

S tím ale nesouhlasí druhá strana barikády. Podle ní mozek funguje, i když je krevní oběh přerušen, a v důsledku toho vědomí přetrvává nějakou dobu i poté, co je hlava oddělena od těla.

„Zaznamenal jsem řadu různých podrobností, které mě nutí pochybovat, že hlava je ihned opravdu mrtvá,“ prohlašuje v 50. letech minulého století René Piedelièvre (1891–1975), profesor na lékařské fakultě v Paříži.

Nejen podle něj je možné, že v případě stětí krev, která se nahromadí v mozku, odtéká jen pomalu krčními žilami, protože arteriální puls, jehož zdrojem byly krkavice, nyní přeseknuté, již nepůsobí a krev nemůže v hlavě proudit rychle.

Potkaní hlava vnímá téměř 4 vteřiny

Je tedy nutné si připustit, že mozková kůra si po určitou dobu uchovává svou aktivitu. Ta je navíc v posledních okamžicích mnohem silnější než za předchozího života, jak před časem zjistí newyorští lékaři.

V jiné studii z roku 2011 se nizozemští vědci z univerzity v Nijmegenu problém vědomí v hlavě bez těla pokusí rozlousknout s pomocí laboratorních potkanů. Výsledky ukáží aktivitu na frekvencích vědomých úrovní po dobu téměř čtyř sekund po odseknutí hlavy.

Teprve potom došlo k prudkému poklesu aktivity mozku. „Poslední křeč“ nervových buněk, kdy se neurony vzepjaly ke kratičkému, ale znatelnému nárůstu aktivity, pak proběhla zhruba po 50 sekundách.