Zloděj se už plíží zahradou, ale stále se nemůže odhodlat k činu. Na štítě domu totiž poblikává kontrolka alarmu. Dokáže nezvaný návštěvník překonat moderní elektronické zabezpečení, nebo se nechá odradit a zkusí raději štěstí jinde?
Od vynálezu zámku s klíčem se zabezpečení našich domovů vyvíjelo v souladu s objevováním nových technologií i zrodem nových bezpečnostních hrozeb. S využíváním elektřiny přišlo nabití konstrukce proudem i první elektromagnetické zámky.
Až elektronika ovšem přinesla moderní zabezpečovací zařízení neboli EZS. Dnešní moderní alarmy jsou už třetí generací, která od původních neohrabaných zařízení výrazně pokročila jak ve vlastní ochraně, tak v uživatelském komfortu
Mozek, který nikdy nespí
Alarm samozřejmě není jen krabička s diodou a sirénou připevněná na domovní fasádě. Je to ucelený systém čidel, hlásičů a dalších zařízení. Mozkem celého systému je ústředna propojená kabely nebo bezdrátově s ostatními součástmi.
Může být doplněna takzvaným komunikátorem, tedy zařízením, které se spojuje s majitelem nebo bezpečnostní agenturou a odesílá informace o stavu objektu. Pro ústřednu bychom měli pečlivě zvolit vhodné místo.
Měla by být namontována tam, kde nemůže dojít k jejímu ohrožení. Je lepší ji umístit do méně přístupného prostoru, i když nám to někdy může působit určité komplikace například při občasné výměně baterie.
Vhodným místem pro ústřednu ale nejsou malé stísněné místnosti, kde by mohlo snadno dojít k jejímu přehřátí. Stejně tak se musíme ještě před samotnou instalací alarmu zamyslet nad tím, kde by měla být ovládací klávesnice.
Ta by naopak měla být snadno a rychle přístupná, nejlépe u vchodu do střeženého prostoru a klidně i přímo v něm. Nastavení zpoždění poplachu nám umožní v klidu zadat potřebný kód a zabezpečovací zařízení při příchodu deaktivovat.
S dráty, nebo bez drátů?
Zabezpečovací zařízení můžeme zvolit jak drátové, tedy s komponenty napevno instalovanými, a bezdrátové, kdy jednotlivé prvky můžeme podle potřeby přemisťovat, samozřejmě pouze v dosahu řídící jednotky.
V době mobilních dat a wi-fi je tato varianta stále oblíbenější, i když dražší. Jen je třeba počítat s tím, že bezdrátové součásti mají vlastní baterii, na jejíž výměnu nesmíme zapomínat. Pro venkovní sirénu volíme místo nejčastěji na fasádě domu.
Dobré sirény jsou zabezpečeny proti napadení, ale i tak je praktické ji umístit do dostatečné výšky, například na štít domu. Důležitou roli totiž při umístění hraje také dobrá slyšitelnost zvuku v okolí.
Kudy vedou zlodějské trasy
Ještě před samotnou instalací je třeba podrobně prohlédnout objekt a rozhodnout, které prostory si budeme přát hlídat. Přednost dáme místnostem, v nichž máme cennosti nebo elektroniku, případně takové předměty do hlídaných prostor přemístíme.
Bezpečnostní služba nám poradí s rozmístěním senzorů tak, aby na sebe jednotlivé střežené prostory navazovaly a nevznikala hluchá místa. K tomu je samozřejmě třeba ověřit, jaké k objektu a ke hlídaným místnostem existují přístupové cesty. Ty nejjednodušší a nejdostupnější pak musíme zabezpečit přednostně.
Ucho, které slyší třesk skla
Důležité je také zvolit správné místo pro senzory pohybu. Zpravidla volíme roh místnosti ve výšce nejméně dvou metrů. V cestě pohledu senzoru nesmějí stát žádné předměty a senzor by také neměl být umístěn v těsné blízkosti zdrojů tepla.
Detektory pohybu jsou schopny zaznamenat pohyb v místnosti o rozloze až padesáti čtverečních metrů. Kromě senzorů pohybu máme ovšem k dispozici i další detektory. Okna a dveře můžeme zabezpečit patřičným magnetickým senzorem hlídajícím jejich otevření.
Pro každý takový otvor je pak ovšem třeba nainstalovat samostatný senzor, což může vybavení objektu prodražit. Velké skleněné plochy jako francouzská okna, výlohy nebo celé prosklené stěny můžeme vybavit také detektorem tříštění skla.
Ten se umísťuje proti vybrané skleněné ploše zhruba do dvoumetrové výšky, vzdálenost od skla by ale neměla přesáhnout devět metrů.
Zpráva míří do správných rukou
Praktickým krokem je bezesporu připojení na Pult centralizované ochrany. Tak se zjednodušeně nazývá služba nabízená bezpečnostními společnostmi.
Přestože alarm dokáže v případě ohrožení odeslat zprávu přímo majiteli domu, ve všech případech to nemusí být dostačující. Majitel může být mimo signál, může mít vypnutý telefonu nebo jeho zvonění z nějakého důvodu neuslyší.
Systém domácího alarmu vysílá informace přímo na dispečerské stanoviště, a to buď pomocí telefonní linky, nebo ještě lépe prostřednictvím signálu GSM. U takového spojení totiž v případě ohrožení střeženého objektu nehrozí odstřižení pevné telefonní linky.
Připojení mobilního signálu umožňuje kontrolovat objekt automaticky v pravidelných, například čtvrthodinových intervalech.
Některé systémy využívají rovněž spojení s bezpečnostní službou pomocí rádiového přenosu, takovou technologii ale prozatím každá společnost nenabízí.
Pult centralizované ochrany po zaznamenání poplachového hlášení okamžitě uvědomuje zásahovou jednotku, kontaktuje majitele objektu a volá také policii. Pokud je součástí systému také hlídání požární bezpečnosti, obdrží samozřejmě zprávu i hasiči.
Spolehnete na radioaktivního hlídače?
Samostatnou kapitolou v oboru alarmu jsou požární hlásiče. Existují samozřejmě hlásiče manuální, spoléhající pouze na to, že si někdo vznikajícího požáru všimne a alarm pomocí tlačítka či klávesnice uvede do provozu.
Mnohem účinnější jsou ovšem hlásiče automatické, které se rozdělují podle způsobu odhalování požáru. Klasickým požárním zařízením je hlásič kouře. Můžeme si zvolit optický, který vyhodnocuje situaci pomocí změny odrazivosti částic vzduchu v průběhu hoření.
Bývá umístěn ve speciálním prostoru. Pokud k němu proniknou kouřové zplodiny, dojde k odrazu infračerveného paprsku k čidlu a vyhlášení poplachu.
Za nejúčinnější je považována kategorie hlásičů označovaná písmenem O, která využívá kombinace dvou systémů sledování temných i světlých kouřových částic.
Stále méně využívaný je ionizační kouřový hlásič označovaný písmenem I, který měří pokles vodivosti vzduchu.
Zákazníci od něj spíše ustupují, protože pro své fungování potřebuje radioaktivní prvek, například americium, a proto je třeba dbát zvýšené opatrnosti při nakládáním s ním i při jeho likvidaci.
Neunikne kouř, žár ani plamen
Požár je možné detekovat také pomocí hlásiče teploty označovaného písmenem T. Využívá se především v prostorách, kde i za běžného provozu může být přítomno určité množství kouře či prachu a optický hlásič by tak fungoval nespolehlivě.
Hlásiče mohou sledovat překročení nastavené maximální teploty v prostoru, nebo hlídat rychlost, s jakou teplota stoupne.
Výhody optického a teplotního hlásiče pak spojuje takzvaný senzor multisenzorový, který je schopen detekovat požár mnohem spolehlivěji a s výrazným omezením nebezpečí falešného poplachu.
A pořídit si můžeme také hlásič plamene založený na odhalování světelných projevů hoření v ultrafialovém nebo infračerveném spektru. Požární hlásič umísťujeme nejčastěji na strop místnosti nad místo předpokládaného vzniku požáru.
Běžné detektory jsou schopny pokrýt místnost o rozloze třiceti čtverečních metrů. Své místo mají především v kuchyni nebo v blízkosti kotle.
Odborník zvládne víc než kutil
Pokud se rozhodneme vybavit svůj domov elektronickým zabezpečovacím zařízením, měli bychom svěřit instalaci odborníkům.
Na trhu samozřejmě můžeme objevit některé sady, které zručný kutil zvládne namontovat sám, ale profesionální práce je mnohem větší zárukou spolehlivého provozu.
S tím souvisí i doporučované sjednání spojení s Pultem centrální ochrany, protože ani při sebevětší snaze nedokážeme být při řešení problémů s ohrožením objektu stejně efektivní jako specialisté.
A v neposlední řadě má odborná instalace i výhodu poskytovaného následného servisu.
