Píše se rok 130 n. l. Osmnáctiletá Římanka Cornelia z bohaté patricijské rodiny se neklidně převrací na posteli. Vnímá, jak se dítě v jejím břiše pohybuje. Najednou ucítí prudkou bolest. „Už přichází můj čas,“ uvědomí si.

„Rychle sežeňte Lukrécii,“ přikáže otrokyni. Ta vběhne do sousedního domu a pobízí porodní bábu, aby si pospíšila.

„To je najednou spěch, vždyť už jdu,“ odpovídá Lukrécie nevrle. Sama porodila pět dětí a v okolních římských ulicích je vyhlášenou pomocnicí budoucích matek. Cornelia ji už netrpělivě očekává.

I když je Lukrécie zvyklá zvládnout různé komplikace, tentokrát se nic nedaří. Nastávající maminka krvácí a dítě se stále nemůže prodrat na svět. Nepomůže ani osvědčený způsob, podle kterého stahuje mladé ženě břicho ovinutým šátkem, aby jí pomohla tlačit.

„Okamžitě pošlete pro Sórána. On jediný může pomoci,“ říká překvapené rodině. Slavný lékař Sórános z Efesu (98 – 138 n. l.) si v době vlády císařů Traiana (98 – 117 n. l.) a Hadriana (117 – 138 n.

l) umí poradit s porodem i jakoukoli ženskou nemocí. Teď pospíchá z druhého konce města. Jakékoli zdržení může znamenat pro matku i dítě smrt!

Nejdřív nohy, potom hlava

„Potřebuji horkou vodu,“ nařizuje sotva projde dveřmi domu. Pečlivě si umyje ruce, klekne k rodičce a prohmatává jí břicho. „Dítě je v poloze napříč,“ prohlásí zkušeně a opatrně vsouvá ruku do dělohy. Corneliina pánev je naštěstí dost široká.

Jistým hmatem obrátí dítě na nožky a pomalu ho táhne ven. Je prvním lékařem, kterému se podobné operace úspěšně daří! Není jednoduché se je naučit, i římský spisovatel Plinius mladší (61 – 113/115) tvrdí:

„Postupovati při porodu nohama je proti přírodě, z toho důvodu jsou potomci nazýváni Agrippa – těžce porození.“ Nový postup porodu ale lidé zapomenou a znovu ho objeví teprve středověký profesor florentské univerzity Antonio Benivieni (1443 – 1502). Sórán jemně přidržuje narozené tělíčko na lokti.

Jako poslední se vyklube hlavička a holčička se poprvé rozkřičí. Lékař pečlivě prohlédne Cornélii i dítě a radostně říká: „Oba jsou v pořádku.“

Náročné povolání bab

Porodník poděkuje Lukrécii za pomoc. Většina lékařů ale do té doby porodní báby podceňuje. Třeba řecký filosof Aristoteles (384 – 322 př. n. l.) o nich pohrdlivě říká:

„Jedinou jejich povinností je přeřezávání pupečníků.“ Sórán ale dobře ví, jaké vlastnosti chce od správné porodní báby:

„Musí mít dobrou paměť, být pracovitá a vytrvalá, mravná, aby jí bylo možno důvěřovat, obdařená zdravými smysly a silnou konstitucí, musí mít dlouhé a jemné prsty a krátce ostříhané nehty.“ Porodní asistentka ve starém Římě také musí „přemlouvat trpící, s účastí jim pomáhat, být odvážná v každém nebezpečí a její rady nemají vybočovat z míry.“ Lukrécie pozorně poslouchá lékařovy rady a dokonce si denně potírá ruce léčivou mastí, aby byly měkké a něžné.

Kolik rohů má děloha?

Sórán nezapomene sepsat své porodnické zkušenosti v díle s latinským názvem De arte obstetrica morbisque mulierum. Líčí v něm rozdíl mezi dělohou a pochvou. „Děloha má tvar baňky,“ píše přesvědčivě.

Myšlenka je to naprosto revoluční, protože zatím všichni znají z pitev jenom zvířecí dělohu a myslí si proto, že i ta lidská má dva rohy.

Umí i bezbolestně vyšetřit své pacientky a vřele doporučuje „porodní stoličku s oporami pro záda a ruce, jejíž sedadlo má půlkruhový průřez“. Používá i důmyslné speculum (zrcadlo) – bez jeho modernější podoby se gynekologové neobejdou ani dnes.

Jedné velké chyby se ale nakonec přece jenom dopustí, vypočítává totiž dobu největší ženské plodnosti na čas těsně po menstruaci.