Žene je sen o snadném zbohatnutí. Vidina pohádkového výdělku a budoucnosti zalité přepychem. Kvůli ní se neváhají postavit ledu, mrazu, hladu i divoké přírodě. Málokdo však po strastiplné cestě vysněného cíle skutečně dosáhne.

Na sklonku léta roku 1896 se na soutoku Yukonu a Klondiku setkají dva muži, George Washington Carmack (1860–1922) a Robert Henderson (1857–1920).

Jejich rozhovor se stane rozbuškou největší zlaté horečky v historii. O blýskavý kov jde přitom zpočátku jen Hendersonovi, zkušenému zlatokopovi s pár pěknými valounky ze dna Yukonu na kontě. Carmacka víc než zlato zajímá lov lososů.

Právě pro ně sem společně s indiánskou manželkou Kate a indiánskými přáteli Skookumem Jimem a Tagishem Charliem přišel. A přece je to nakonec on, kdo uvede věci do pohybu.

Henderson celou skupinku potkává ve chvíli, kdy se s nakoupenými zásobami vrací na nově objevené naleziště zlata. Přijde mu směšné, že v době, kdy je všude v okolí plno takového bohatství, někdo chytá ryby, aby se uživil.

Dá se s Carmackem do řeči a pochlubí se mu, že v horách našel zlato. Dokonce vybídne Carmacka, aby si tam vykolíkoval svůj zábor. Naneštěstí stačí mezi řečí urazit indiány, následkem čehož se Carmack urazí a oba muži se rozejdou ve zlém.

Bolestná vzpomínka na tohle setkání má Hendersona pronásledovat do konce života.

Zlato, zlato, zlato!

Je 16. srpna 1896, když skupina v místě, kde ústí Králičí potok do říčky Klondike, objeví zlato. Je ho tu víc než ve všech do té doby objevených oblastech Yukonu.

Zatímco si Henderson rve vlasy a Králičí potok je překřtěn na Bonanza (Zlatý důl) Creek, zvěsti o tučném nálezu rychle letí krajem. Netrvá dlouho a na místo míří prospektoři z širého okolí. Klidné údolí se mění ve vřící kotel.

Svět se však o bohatých nalezištích dozví se zpožděním téměř jednoho roku, v červenci 1897, kdy do přístavu v San Franciscu dorazí lodě s prvními zlatokopy.

Dav na nábřeží se vzrušením sleduje muže, jak z plátěných pytlů tahají nádoby plné zlatého prachu a valounů. Během pár hodin se zpráva rozšíří po celé zemi.

Noviny se předhánějí v tom,  které vícekrát použijí slovo „zlato“ v titulcích, a mezi lidmi propuká opravdová zlatá horečka. Jejich duše ovládá nevyléčitelný nepokoj a v očích se jim zrcadlí palčivá touha po dobrodružství.

Tisíce mužů záhy vytáhne z jejich domovů, od rodin, ze zaměstnání, často velmi dobrých, a nasměruje je na sever, na Klondike. Třpyt zlata v dáli přitahuje chudé, bohaté, úředníky, starosty měst i policisty.

Žene je do nejisté budoucnosti, na kterou však nejsou vůbec připraveni. Mezi uhánějícími je i 21letý mladík Jack London (1876–1916).

Neskutečná dřina…

I jeho, stejně jako ostatní, čeká nerovný zápas s ledem, mrazem, nezkrotnou přírodou, hladem, a samotou. Nikdo z těch mužů netuší, jak strastiplná to bude cesta. Z městečka Skagway na jihovýchodě Aljašky vedou přes pohoří dvě trasy:

Bílým nebo Chilkootským průsmykem. Ani jedna z nich není snadná. Na obou hromadně umírají zvířata i lidé. Bílý průsmyk je brzy přejmenován na Stezku mrtvých koní, kvůli desítkám hnijících zdechlin koní, jejichž těla proměněná v krvavou masu splývají s blátem.

Při zdolávání Chilkootského průsmyku pak realita překonává ty nejhorší představy. Téměř 30kilometrová stezka křižuje zasněženou krajinu do výšky přes 1 000 metrů za neustálé přítomnosti ledu, bouřlivého větru a hrozby lavin.

Každý z mužů s sebou přitom táhne až tunový náklad pracovních potřeb a kanadskou vládou předepsaných zásob potravin. Táhnou to po částech a na vlastních zádech. Je to neskutečná dřina. Někteří absolvují celou trasu i 30krát.

Posledním a nejnáročnějším úsekem stoupání jsou zlaté schody, 1 500 úzkých ledových stupňů téměř kolmo vysekaných ve sněhu. Na každý z nich se přitom vejde jen jeden muž. Nejednoho dobrodruha stojí tahle část cesty život. Pohřbí je nedostatek sil nebo laviny.

… přijde vniveč

Zdoláním Chilkootského průsmyku však vysilující cesta nekončí. Další těžká zkouška čeká unavené dobrodruhy u Bennettova jezera. Na opozdilce tu čekají stanové tábory, kde musejí přečkat zimu. Dlouhou a nelítostnou. Znovu bojují o přežití.

Poslední síly, co jim zbudou, vloží do stavby lodí. Na jaře roku 1898 pak odstartuje „největší závod světa“.

Na 30 000 odhodlaných mužů se na 7 000 lodích vydává na závěrečnou etapu vyčerpávající cesty – 800 kilometrů po proudu řeky Yukon, až na vytoužený Klondike. Jen pro hrstku z nich však končí vysilující odysea zlatým happy endem.

Od objevu zlata na potoce Bonanza uplynuly už dva roky a většina výnosných pozemků je dávno zabraná. Když v roce 1899 na Klondike dorazí zprávy o nových nalezištích na Aljašce, přesouvají se zástupy zlatokopů i s jejich třpytivým snem právě tam.

Zlatá horečka na Klondiku skončila. Do pusté oblasti přivede koncem devatenáctého století na sto tisíc lidí.