V současnosti více než třetinu planety pokrývají pouště, rok 2016 byl jedním z těch vůbec nejteplejších v historii a Středomoří zažívá nejhorší sucho za posledních 900 let.

Zásoby vody se tenčí, na rozdíl od nás jsou ale i živočichové, které tento problém zase tolik nepálí. S nedostatkem vody se totiž vypořádali skutečně brilantně.

Člověk dokáže bez vody přežít pouze několik málo dní. Dokonce i kultury žijící v pouštních oblastech zeměkoule nejsou o nic lépe fyziologicky přizpůsobení k životu bez vody než my.

S léty strávenými v poušti se však naučili, kde a jak nalézt vodu, bez ní by nepřežily. To zvířata se dokázala na nejsušší místa planety adaptovat o poznání lépe než lidé.

Koho by napadlo, že na předních místech tohoto žebříčku bude velbloud, čeká velké překvapení. Ve společnosti těch nejlepších jsou to jen hrbatí žabaři.

Vodní lakomci

Většina pouštních zvířat se naučila, jak ze svého okolí a zdrojů vyždímat i tu poslední kapičku vody, ale především, jak jí ve svém těle co nejvíce udržet. Biologické procesy jsou totiž přímo noční můrou, pokud se jedná o spotřebu vody.

Vylučování, pocení ale také samotné dýchání způsobuje ztrátu vlhkosti, která může být v poušti přímo vražedná. Velká skupina zvířat, které se mezi biology občas přezdívá „vodní lakomci“ se tak naučila, jak tyto ztráty co nejvíce snížit.

V pouštních oblastech Severní Ameriky a Mexika žije v tomto ohledu přeborník. Tarbíkomyš (Dipodomys) sbírá semena a rostliny, ze kterých pak žije většinu roku.

Semena s vysokým obsahem sacharidu jí dodávají energii a takzvaně „metabolickou vodu“ vznikající biochemickými reakcemi. Právě proto si například velbloudi ukládají v hrbech ne vodu, ale tuk. Za každý gram „spáleného“ tuku totiž zvíře získá 1,12 mililitrů vody.

Aby toho nebylo málo, vyvinuli si tarbíkomyši další až extrémní způsoby, jak vodě zabránit v úniku z jejich těla.

Zcela jim chybí slinné žlázy, navíc dlouhý a spletitý průchod z plic k nosu jim zaručuje, že vodní pára obsažená ve výdechu cestou kondenzuje na sliznici a voda z dechu tak zůstává v těle.

Voda jen z jídla

Dokonce i při vylučování dotáhli úsporu vody na maximum. Nejenom, že tarbíkomyš vylučuje jen minimálně, jejich moč je navíc jen pasta.

Tento zhruba 40 centimetrů (i s ocasem) dlouhý hlodavec žije přibližně 10 let a celou tuto dekádu se nemusí ani jedinkrát napít vody.

Na druhé straně zeměkoule, v Severní Africe a jihozápadní Asii, žije úhlavní myší nepřítel, který by si ale ve způsobech přežití s tarbíkomyší podivuhodně rozuměl. Tedy dokud by jí nesnědl.

Kočka pouštní (Felis margarita) získává veškerou vodu, kterou potřebuje z jídla. Tedy z hlodavců, plazů, ptáků a dalších malých zvířat.

Vzhledem k tomu, jak málo je druh prozkoumán, je velmi obtížné říct, jak dlouho doopravdy vydrží nejmenší z kočkovitých šelem bez vody.

Sběrači vlhkosti

Spousta zvířat šla ale trochu jinou cestou. Místo schopnosti vystačit si s minimem, nebo i žádnou vodou, si vyvinuli schopnosti, jak ji sesbírat a uchovat na horší časy.

Například Moloch ostnitý (Moloch horridus), přezdívaný také „ostnatý ďábel“, může na fotkách vypadat nebezpečně, ve skutečnosti jde ale o mírumilovnou ještěrku, která se vám vejde do dlaně.

Její ostny zastrašují případného predátora, pro pouštního plaza ale mají ještě jinou, nezastupitelnou funkci. Sbírají vlhkost z ranní rosy a v kanálcích mezi trny ji dokážou udržet.

Drážky na zádech ještěrky z vnitrozemí Austrálie absorbují vodu podobně jako saví papír a pokud se ptáte, jak dostane tohle zvířátko vodu ze zad do úst, pak je odpověď ještě více fascinující.

Všechny drážky jsou totiž uzpůsobeny tak, aby jimi voda mohla cestovat a svoji cestu zakončila přímo u tlamy molocha. Rosu z ranní mlhy ale sbírají například i pouštní příslušníci druhu brouků potemníkovitých, kterým se říká také Toktokkie.

Na povrchu svého malého tělíčka dokáží z ranní vláhy kondenzovat kapičku vody, která pokrývá jejich celodenní spotřebu.

Zásobárna vody pro sebe i ostatní

Mistrovství ve vybudování zásobárny vody ale dosáhla australská „vodní žába“ Cyclorana platycephala. Uchovává vodu ve svém močovém měchýři a v období sucha ji dokáží do těla absorbovat skrze propustnou membránu měchýře.

Žába, která je charakteristická svým kulatým tvarem (právě kvůli uložené vodě) je schopná zadržovat tolik vody, že tím zdvojnásobí svou váhu. Jejího mistrovství si ale k její škodě všimli i jiní. Například aboriginci žábu využívají jako zdroj vody.

Vyhrabávají ji ze země a vymačkávají si vodu z jejího měchýře, následně však žabku živou pustí. To u jiných predátorů nemá tenhle skákající vodní balónek takové štěstí. „Vodní žába“ dokáže přežít jen ze svých zásob celých pět let bez vody.