Vedl jsem dlouhý & uspokojivý rozhovor s milým Nickym a je pořád stejný jako vždycky,“ uvádí ve svém deníku k 22. květnu 1913 Georgie.
Vzápětí si však posteskne, jak jen bylo obtížné uniknout ostřížímu zraku bratrance Willyho, který doslova špehoval „s uchem přilepeným ke klíčové dírce“. Náročné rodinné setkání? Také! Hlavně však schůzka tří největších vládců předválečné Evropy.
Pod familiérními jmény Georgie, Nicky a Willy se neskrývá nikdo menší než britský král Jiří V. (1865–1936), ruský car Mikuláš II. (1868–1918) a německý císař Vilém II. (1859–1941).
Tři vznešení bratranci snad k sobě v minulosti chovali vřelé vztahy, jak o tom ostatně svědčí i jména, kterými se oslovují, ale v předvečer první světové války se mezi ně vkrádá podezřívavost a nedůvěra.
V květnu 1913 se scházejí v Berlíně, aby společně oslavili svatbu Vilémovy nejmladší dcery. Je to úplně naposledy, co se společně spatří. O 15 měsíců později se z nich stanou nepřátelé.
Na jedné straně stojí Jiří V. a Mikuláš II., proti nim Vilém II. jako jejich úhlavní sok. Dva z nich bude nevydařená účast ve válce stát korunu, jednoho dokonce život. 20. století a jeho události mocně otřesou dosud stabilními trůny.
Předzvěstí nadcházejících dramatických událostí v Evropě je přitom již lisabonský atentát a osud starobylé dynastie Braganza…
Scénář, s nímž se nepočítalo
Vánoční svátky jsou dávno ty tam a s nimi i příjemné prázdniny strávené lovem. 1. února 1908 se portugalská královská rodina vrací za svými povinnostmi do Lisabonu.
Terreiro do Paço (Palácové náměstí), kudy projíždí její kočár, je v pět hodin odpoledne téměř liduprázdné. Jeden z přítomných mužů ale znenadání pokleká a zpod kabátu vytahuje pušku. Od otevřeného královského kočáru ho dělí nějakých osm metrů. Míří přesně.
Jeho první střela zasáhne krále Carlose I. (1863–1908) do krku. Panovník je na místě mrtvý.
Další atentátník už se mezitím sápe na stupátko kočáru a pálí dál. Zasáhne následníka trůnu Luíse Filipeho (1887–1908). Je smrtelně raněn.
Jeho matka, královna Amélie (1865–1951), se do atentátníka pouští jedinou zbraní, kterou má v tu chvíli po ruce – velkou kyticí. „Hanebníku! Hanebníku!“ křičí zoufale.
Než se bodyguardovi a dalším svědkům podaří atentátníky zneškodnit, stihnou ještě zranit na paži Améliina mladšího syna Manuela. Z něj se nyní, po smrti otce a staršího bratra, stává nový portugalský král Manuel II. (1889–1932).
Neučili ho vládnout
Atentátníci jsou následně identifikováni jako zanícení republikáni. Ani ne 19letý Manuel si z toho bere ponaučení. Snaží se zalíbit svému lidu, dokonce navrhuje, že by se Portugalsko mohlo proměnit v konstituční monarchii.
„Vaše Veličenstvo přichází příliš mladé do velmi starého světa,“ uštěpačně k tomu poznamenává portugalský novinář a republikán João Chagas (1863–1925). Krátce po nástupu na trůn se Manuel vydává na cestu po svém království.
Všude mu aplaudují nadšené davy. Lid si získává svou upřímností. Mnozí s ním cítí soucit. Odpůrci monarchie se však ošálit nedají a Manuela nikdo nikdy neučil vládnout. Nepočítalo se s tím, že by usedl na trůn… Během 24 měsíců v Portugalsku padne sedm vlád.
Situace se radikalizuje. Republikáni se v průběhu roku 1909 domlouvají, že krále svrhnou – i násilím…
Doživotní vyhnanec
V noci ze 4. na 5. října 1910 vypuká v Lisabonu vojenský převrat. Odpůrci monarchie sice nejsou v drtivé většině, ale stačí to. Nechávají ostřelovat palác, v němž se nachází král Manuel II. Během následujícího dne je jasné, že s portugalskou monarchií je amen.
Panovník se naloďuje se svou matkou a babičkou na jachtu Amelia IV a vydává se k Gibraltaru. Velká Británie ho ochotně přijímá jako doživotního exulanta.
