Hitler si ke konci války uvědomuje, že od jisté porážky ho může zachránit snad už jen zázrak. „Pracujeme na tom,“ ujistí ho ministr letectví Goering. V únoru 1945 pak má na pražském letišti ve Kbelích proběhnout test nového německého letounu ve tvaru disku.

Skutečně Němci vyvinuli létající talíře, nebo jsou zkazky o převratných strojích pouhými výmysly?

Vědeckofantastický fenomén létajících talířů se v naší kultuře objevuje prakticky od konce druhé světové války. Ale protože žádný reálný exemplář není znám, na jejich vlastnostech, původu i povaze bychom shodu hledali těžko.

A tak zatímco jedni létající talíře přisuzují mimozemským civilizacím, druzí mají za to, že jsou produktem utajených technologických projektů světových velmocí, nejčastěji pak nacistického Německa.

Skutečně dokázali němečtí inženýři sestrojit superrychlé letouny diskovitého tvaru? Ale pokud Třetí říše disponovala technologiemi, kterým se nemohl nikdo rovnat, proč pak prohrála druhou světovou válku? A hlavně, co se opravdu odehrálo na sklonku války na pražském letišti?

Přiznání konstruktéra

„Letoun z lehkých kovů se sestával ze tří částí: nahoře byla gondola… s velící kabinou a ovládacími přístroji.

Pod tím se nacházela otočná základna a rotující vrtulovitý disk, který měl celý stroj zvedat jako helikoptéra,“ dočteme se v článku, který v březnu 1950 otiskl německý časopis Der Spiegel.

Píše se v něm, že za války se právě takové stroje Němci snažili v českém hlavním městě sestrojit.

Autor článku opakovaně cituje německého leteckého inženýra Rudolfa Schrievera, který podle svých slov letouny ve tvarů talířů za války osobně navrhnul a své plány svěřil do rukou konstruktérů v Praze.

Obrovský výkon

„Tenkrát nevěděli, co to mělo být,“ vysvětluje Schriever a detailně popisuje, jak celý stroj popoháněly tři trysky připevněné zespodu na třech vzpěrách naplněných palivem.

„Díky motorům se disk začal točit… rychlostí od 1650 do 1800 otáček za minutu, což odpovídá vztlaku sto metrů za sekundu,“ vypočítává dále. Je možné, aby si něco takového vymyslel?

Co se stalo v Praze?

Jako jednoho z konstruktérů létajících talířů Schrievera spolu s několika dalšími Němci označí ve své knize z roku 1957 i jistý Rudolf Lusar.

A právě zde se zmiňuje o tajemném 14. únoru roku 1945, kdy měli Němci na letišti ve Kbelích provést první ostrý test nového letounu. „Během tří minut vyletěli do výšky 12 400 metrů a v horizontálním letu dosáhli rychlosti 2 000 kilometrů za hodinu.

Ale výhledově zamýšleli dosáhnout až dvojnásobné rychlosti,“ popisuje Lusar. Ke svým tvrzením však nepřikládá žádné důkazy.

Co na to odborníci?

Může být na létajících talířích vyvíjených nacistickým Německem něco pravdy? Možná ano. Němci se v průběhu války skutečně pokoušejí o konstrukci letadla s kruhovými křídly. Jedním takovým měl být například stroj Flugelrad V1, který vyvíjejí v okolí Prahy.

Během zkoušky se však sotva zvedne ze země. Lépe to nedopadne ani s jeho vylepšenou verzí, kterou mají Němci odzkoušet právě 14. února 1945 ve Kbelích. Jak se Lusar o tomto testu dozvěděl, nevíme, ovšem lze konstatovat, že si jeho jeho výsledky notně přibarvil.

Ale co detailní plán inženýra Schrievera? Na jím podané parametry létajícího talíře se v roce 1975 podívali odborníci z leteckého týdeníku Luftfahrt International a zjistili, že tak jak jej popsal, by stroj létat opravdu nemohl.