Skip to content

Osvětimský vězeň se obětoval za druhého, nacisté ho umořili hladem

„Tak už je po něm?“ pomyslí si strážný a oko přitiskne k otvoru ve dveřích do sklepní hladomorny v Osvětimi. K jeho překvapení má téměř totožný výhled s tím, jaký měl včera, předevčírem i týden předtím.

Uvězněný kněz zde na podlaze pouze s blaženým výrazem mlčky sedí. Esesáci by ale rádi do kobky hodili další nebožáky a tak vězně po dvou týdnech bez jídla a vody usmrtí injekcí.

„Budete tu stát, dokud ho nenajdeme, nebo se někdo z vás nepřizná, že mu pomáhal!“ křičí zástupce táborového velitele, Karl Fritzsch (1903–1945) na seřazené vězně v Osvětimi. Nebožáci stojí pod spalujícím sluncem celý den, mnozí z nich vysílením omdlí.

Když se k večeru situace kolem údajného utečence nezmění, přistoupí Fritzsch k exemplárnímu potrestání. Namátkou začne ze zástupu vězňů vybírat oběti, které pošle do hladomorny. Prstem ukáže i na jistého Francziska Gajowniczka (1901–1995), toho ale vyhlídka na smrt zlomí.

„Moje nebohá žena a děti. Co budou dělat?“ běduje v slzách. Důstojník jeho slov nedbá. Na koho však zapůsobí, je římskokatolický kněz Maxmilián Kolbe (1894–1941). K údivu spoluvězňů i esesáků se za Gajowniczka nabídne jako náhradník.

„Byl to šok naplněný nadějí přinášející život a sílu… Mocný paprsek světla v temnotě,“ popíše dojem z Kolbeho činu jeden z přeživších.

Maxmilián Kolbe přinesl pro záchranu bližního nejvyšší oběť.

Kobka smrti

Bachaři ženou nešťastné vězně k bloku číslo 11, kterému se příznačně přezdívá „blok smrti“. V budově v jižním cípu tábora se mimo jiné nachází mučírna, formální soudní síň a je to také jedna ze zdejších cel, kterou nacisté přemění na první plynovou komoru!

V táboře je trest vyhladověním za útěk jiného děsivě běžný a ačkoliv je vězněným řečeno, že jsou zde drženi jako zástava za uprchlíka, „ve všech případech rukojmí zemřeli… V roce 1943 vedení tábora už způsob popravy vyhladověním využívalo méně často a později od něj zcela upustilo,“ píše se na internetových stránkách památníku a muzea Auschwitz-Birkenau.

Blok smrti. Kdo překročí jeho práh, už se nevrátí.

Sají vlhkost ze stěn

V zatuchlé kobce je to právě Kolbe, kdo spoluvězňům vstříc kruté smrti poskytuje duchovní útěchu. Spolu se modlí, zpívají církevní písně. Jak ale ubíhají dny a jejich síly slábnou, své modlitby už jen tiše šeptají – celou tu dobu nemají ani kapku vody či drobek chleba.

„Ze zoufalství olizovali rosu z vlhkých stěn své hrobky a pili vlastní moč. Jeden po druhém pomalu zmírali v agónii,“ píší v knize věnované příběhům o síle charakteru americký senátor John McCain (1936–2018) a jeho spolupracovník Mark Salter.

V této cele byl o hladu držen Kolbe s ostatními vězni.

Žádný utečenec není!

Kolbeho vyrovnanost na Němce působí až děsivě. Pokaždé když otevřou celu, aby vynesli další mrtvolu, spatří kněze jak „uprostřed klečí nebo stojí a s radostným úsměvem jim hledí do očí“. Nikdy si na nic ani slůvkem nestěžuje, naopak povzbuzuje v ostatních naději na to, že utečence jistě brzy chytí a oni budou volní.

V tu dobu netuší, že ve skutečnosti z tábora nikdo neutekl. Později totiž vyjde najevo, že chybějící vězeň nalezl smrt v nádrži společných latrín, kam se bez povšimnutí kohokoliv zřítil a zahynul.

Franciszek Gajowniczek se po válce činí, aby se na jeho zachránce nezapomnělo.

Potřebují místo

Po dvou týdnech je Kolbe jediným živým či při vědomí. Nervózní strážní jsou sami zaskočeni jeho neutuchající vytrvalostí. Celu navíc potřebují uvolnit pro další odsouzence a proto rozhodnou, že Kolbeho usmrtí.

Když k němu přistoupí s injekcí jedovatého fenolu, sám jim podá ruku a zašeptá poslední modlitbu. Po vstříknutí jedu zůstane klečet a pak se odporoučí k Pánu. Jeden z táborových esesáků se později nechá slyšet: „Ten kněz byl opravdu velký člověk.

Nikdy jsme neviděli nikoho jako je on.“

Článek vznikl ve spolupráci s Viasat Histor

Foto: Wikimedia Commons, Auschwitz Museum and Memorial
Právě v prodeji
Sdílej!
Komentáře
Další články z rubriky Historie
Zobrazit více …