Julius Caesar vyrazil roku 59 př. n. l. na válečné tažení dobýt Galii. Zatímco se střetne s Helvéty, galská území ohrožuje germánský král Ariovistus (†54 př. n. l.). Římanům to hraje do karet, protože další galské kmeny se na ně obracejí o pomoc.
Germán ale chce vyjednávat. „Vezměte s sebou jenom jezdce, ne pěchotu,“ žádá Ariovistus. Ví o schopnostech pěších římských legií a bojí se jich. Julius Caesar (100–44 př.n.l.) se ale nenechá obalamutit.
Má s sebou pouze galskou jízdu a za tu by ruku do ohně nedal. Naštěstí si ví rady. „Dejte své koně mým mužům,“ přikáže Galům. „Že by náš vojevůdce povýšil naši desátou legii do jezdeckého stavu?“ vtipkují veteráni, když naskakují na galské koně.
Jenže místo vyjednávání dojde nejdříve k menší bitce a brzy i bitvě, kde si vítězství na svoje konto připíšou opět Římané. Legie přezimují na území Sequanů (horní povodí řeky Saôny). V roce 57 př. n. l. jejich stavy Caesar doplní o dvě další a má jich už osm.
Ohrožený se cítí kmen Belgů, který povolává do boje všechny muže a shromáždí jich asi 300 000. Belgové ale nedomyslí, jak zásobovat velkou armádu. Caesarovi se proto oblíbená vyčkávací taktika vyplatí. Belgové, kteří mají hlad, se vracejí domů.
Legiím pak stačí zaútočit na jejich zadní voj a vojsko doslova rozpráší. Během pochodu územím Belgů se Římanům vzdává jedno hradiště za druhým. Jedině kmen Nerviů se jim dokáže postavit. Na řece Sabis (dnes Sambra) ho ale legionáři pobijí.
Vítezství díky plachtám
Caesar se vypořádá i s kmenem Atatuaků, kteří navzdory dojednanému míru zaútočí na jeho tábor.
Příznivou zprávu posílá i Publius Crassus (86/82–53 př.n.l.), velitel jedné z legií, kterému se podaří pobít i kmeny sídlící na západním pobřeží Galie. Rychlí poslové míří do Říma s radostnou zprávou:
„Galie byla úspěšně dobyta.“ Pompeius (106–48 př. n. l.), druhý z triumvirátu konzulů, uspořádá na Caesarovu počest v Římě oslavy trvající 15 dnů. Zimu stráví Caesar na jihu inspekcí v Ilýrii. Sotva se ale přehoupne rok 56 př. n.
l., nastanou problémy. Kmen Venetů na Bretaňském poloostrově si počíhá na římské důstojníky a zajme je. To si žádá okamžitý zásah. Jenže i když legie dorazí, nepřátelé jsou tentokrát odolní.
„Musíš připlout s loďstvem,“ žádá Caesar třetího člena triumvirátu Marka Licinia Crassa (115–53 př. n. l.). Když dorazí válečná plavidla do Quiberonského zálivu, stále ještě není vyhráno.
Teprve když utichne vítr ukazují se výhody římských galér. Mají plachty i pohon vesly, galské lodě se ale spoléhají pouze na plachty, a to se Venetům stane osudným.
Lest proti početní převaze
Římané nechají popravit venetskou radu starších pro výstrahu. Přesto musí zasahovat ještě proti dalším vzbouřencům v Aqutanii (jihozápad Galie) a Areminii (Normandie). Vojska zimují v Galii, Caesar spěchá do severoitalské Lucy na schůzku s Pompeiem a Crassem.
Na rok 55 př. n. l. jsou opět zvoleni konzuly Crassus a Pompeius, Caeasar získává správu Galie na dalších pět let. Klidný rok ale správce nečeká. Na jeho počátku se musí postavit Germánům. Jejich kmeny se přeplavily přes Rýn a ohrožují Galy.
„Mají obrovskou početní převahu. Musím zvolit lest,“ uvědomuje si Caesar. Náčelníky Germánů pozve k jednání a potom je u řeky Mázy zajme. Vojska postrádající velitele se rozutečou. „V průběhu jednoho dne zahynulo 400 000 mužů, žen a dětí,“ tvrdí Caesar.
S dalším ukořistěným územím vzroste jeho dobyvačná chuť. Tentokrát na výpravu do Británie.
Zničí královo hradiště
Dvě legie plují přes lamanšský průliv. Vyloďování neprobíhá zrovna hladce, ale nakonec se dostanou na pevninu poblíž Doveru. Zúčtují s kmeny na pobřeží a vezmou si rukojmí. S blížící se zimou se ale stáhnou zpátky do Galie. Zjara roku 54 př. n. l.
vyplouvá Caesar se svými muži znovu k britským břehům. I tentokrát se potýká s mořskou bouří. Asi 40-80 lodí z celkem 8000 zničí bouře, spoustu dalších poškodí.
Legie míří do britského vnitrozemí, kde se Britové sjednocují pod vládou krále Cassivellauna (†48 př.n.l.). Nakonec se ale Římanům podaří dostat se až k řece Temži a zničit královo hradiště.
„Stáhneme se zpátky do Galie,“ přikazuje s podzimem římský vojevůdce. Ani zde ho ale nečeká odpočinek. „Musíme rozmístit tábory dál od sebe,“ vysvětluje velitelům legií. Malá úroda obili znemožňuje uživit na jednom místě velkou armádu.
Roztříštěnosti římských sil využívají Galové. Eburonové pobijí jeden z římských táborů, což dodá odvahu ostatním kmenům.
První porážka
Povstanou Nerviové, se kterými si to Caesar rázně vyřídí, další porážku si od legáta Tita Labiena (98–45 př.n.l.) vykoledují Treverové. Následuje opět zima 54/53 př. n. l. strávená v Galii. Jaro přináší další potíže.
Opět se vzbouří Treverové, ale marně. „Půjdeme za Rýn. Jinak mohou Galům přijít na pomoc Germáni,“ přikazuje Caesar velitelům. Mezitím ale Římem zmítají nepokoje. Pompeius vnímá Ceasara jako konkurenci.
Galové využívají situace, kdy římského vojevůdce pohltí domácí záležitosti, a sjednocují se. Do svého čela si vyberou Vercingetorixe (82–46 př. n. l.) z kmene Arvernů. Proto Caesarovi nezbývá nic jiného než se rychle vrátit do Galie.
Hradiště Avaricum Vercingetorix nebrání. „Ze 40 000 obyvatel uniklo jenom 800 mužů,“ říká Caesar, i když je to nejspíše hodně nadsazené číslo. Pronásleduje galská vojska k dalšímu hradišti Gergovia, kde ale utrpí porážku, vůbec první během svého tažení.
Rodí se evropská mocnost
Římany roku 52 př.n.l. trápí nedostatek jídla. Galští vzbouřenci jim obilí rozhodně nevydají. Ještě štěstí, že jsou tu posily od Germánů, které pomohou legiím k vítězství v jezdecké bitvě. Vercingetorix se stahuje ke hradišti Alesia.
Má k dispozici 80 000 mužů, když je oblehne Caesar se svými 55 000 muži. Trvá celý měsíc, než ho dobude. Galům zde nepomohou ani posily, Vercingetorix se nakonec vzdá. Řím slaví dvacetidenním veselím oslavu nad povstalci. Pro Galy je bilance válek otřesná.
V roce 50 př.n.l. jich zbývá sotva třetina mužů z doby před devíti lety. Třetina padla na bojišti, třetina skončila v otroctví. Dobytím Galie se mění i samotná Římská říše. Z mocnosti operující ve Středomoří se tvoří evropská mocnost.
Caesarovi ale jeho moc nestačí. Chce být absolutním pánem a rozpoutává občanskou válku.
