Stárnoucí princ chroptí a zmítá sebou ve snaze osvobodit se. Marně. Vrahové jsou silnější. Když je po všem, naaranžují tělo jako by šlo o sebevraždu a zmizí v temnotě noci. Odhalení se nebojí. Král se o vše postará.

Když ve Francii vypukne v roce 1789 revoluce, nečeká Ludvík Jindřich Josef Bourbon, princ de Condé (1756-1830) až si pro něj přijde gilotina a raději hned emigruje.

Několikrát se sice pokusí vybojovat Francii zpět, nejprve armádě svého otce Ludvíka Josefa Bourbonského (1736–1818), poté v čele armády vlastní, ale ani jednou to nevyjde. Nakonec se na válčení vykašle, v roce 1801 usadí v Londýně a začne si užívat života.

Oběšen na okenici

Užívání však končí 26. srpna 1830, kdy je ráno nalezen ve své ložnici, jak zamyšleně stojí u okna. Tedy alespoň to tak v šeru pokoje na první pohled vypadá. Když na něj promluví, neodpoví. Ani se nehne.

Když roztáhnou závěsy, zjistí, že nemůže, protože ač stojí, je mrtvý. Po příčině smrti není nutno pátrat. Ve skutečnosti totiž u okna nestojí, ale visí oběšený na dvou navázaných šátcích připevněných na okenici. Opodál leží převržená židle.

Vyšetřování je rychle odbyto a lékaři, vyslaní na místo neštěstí novopečeným králem Ludvíkem Filipem (1773–1850), označí smrt za sebevraždu. Do zprávy uvedou:

„Na těle ani oděvu nejsou známky odporu, proto jest zřejmé, že k udušení nedošlo přičiněním další osoby.“ O pár dnů později je soudně rozhodnuto, že z toho důvodu není třeba nic vyšetřovat. Hotovo, šmytec? Ani náhodou.

Záhada zamčeného pokoje

Už ode dne vévodovy smrti se totiž šeptá o vraždě. Sebevraždu zpochybní přátelé i služebnictvo. Podle nich rozhodně nebyl v sebevražedné náladě. Naopak, po dlouhém období sklíčenosti byl znovu plný energie a plánů. Opat Pélier, veřejně prohlásí:

„Princ je svou smrtí před Bohem nevinen!“ Úspěšní autoři Pierre Bellemare (*1929) a Jean-Francois Nahmias (1944-2017) souhlasí a píší ve své knize:

„Ludvík Bourbonský jako horlivý katolík sebevraždu považoval za odporný smrtelný hřích.“ Navíc vyplouvá na povrch řada znepokojivých informací, které sebevraždu také zpochybnují. Převržená židle leží příliš daleko, aby na ní mohl stát a odstrčit ji.

Navíc by se prý tímto způsobem sám vůbec oběsit nedokázal. Dávná zlomenina klíční kosti mu totiž nedovolovala zvednout levou ruku, a s pravou to nebylo o nic lepší.

Během bitvy v roce 1793 mu na ní totiž šavle přeťala šlachy a od té doby ji ovládal jen velmi omezeně. Uzel by určitě uvázat nedokázal, a už vůbec ne tak důmyslný, na jakém byl oběšen.

„Argument pokoje zamčeného zevnitř padá v okamžiku, kdy vyjde najevo, že zamčené byly vlastně jen dveře do předpokoje,“ píší Bellemare a Nahmias.

Dvířka vedoucí na tajné schodiště zamčená nebyla vůbec a dveře samotného pokoje byly sice zavřené, ale pouze na záklopku, kterou bylo možno zvenku zaklapnout pomocí obyčejné stuhy. Což si vzápětí vyzkouší každý Francouz, který má po ruce nějakou stuhu.

Všichni mají brzy jasno. Vrazi vévodu udusili polštářem a tělo pak pověsili, aby fingovali sebevraždu.

Přistižena na útěku z pokoje

Dost řečí i důvodů, aby král smrt příbuzného pořádně prověřil. Ale to on neudělá. Nechce nic slyšet a každý pokusu o vyšetřování rychle utne. Motiv ani podezřelých není mnoho. I v tom mají všichni jasno.

Zabila ho, nebo zabít nechala, jeho dlouholetá milenka Sofie de Feuchéres (asi1795–1840). Čiperná dívka, kterou Ludvík v roce 1815 vytáhl z nevěstince, kde uklízela. Vévodu si zcela omotala kolem prstu, stal se její hračkou a poslušným otrokem.

Rychle šplhala k titulu baronky a aby se dostala ke dvoru sblíží se s kandidátem na krále Ludvíkem Filipem. Slíbí mu, že donutí vévodu, aby univerzálním dědicem učinil Filipova syna Jindřicha Orleánského (1822–1897).

Ač vévoda orleánskou rodovou větev nenávidí a Sofiin návrh odmítne, nakonec tvrdému nátlaku, který by dnes byl označen za domácí násilí, v srpnu 1829 podlehne a závěť, kterou mu předloží, podepíše. A do roka umírá.

Jako na zavolanou právě v době, kdy začne plánovat útěk od dominantní milenky a chystá se změnit závěť. To nevypadá na náhodu. Zejména když vyšetřovatelé na příkaz krále nejprve hledají novou závěť a teprve pak se věnují oběšenému vévodovu tělu.

O 30 let později navíc vévodův komorník Lecomte na smrtelné posteli přizná: „Oné osudné noci, jsem spatřil na schodišti dvě osoby prchající z vévodova pokoje. Rozběhl se za nimi a když jsem je dopadl, poznal jsem Sofii a četnického poddůstojníka.“

Smrt při sexuálních hrátkách?

Teorie o vraždě spáchané Sofií s vědomím, nebo možná s pomocí krále, je logická a všechny dílky skládačky tu do sebe zapadají. Vraždí se pro méně než je dědictví v hodnotě téměř 80 milionů franků.

Za nepřímý důkaz je možno považovat také fakt, že král odmítá vyslechnout ty, kteří chtějí předložit důkazy o vraždě, a soudy navzdory všem svědectvím opakovaně uzavírají případ jako sebevraždu a stahují veškerá obvinění. Přesto není teorie o vraždě jediná.

Bellemar a Nahmias předkládají na stránkách své knihy také verzi podle níž vévoda zemře nešťastnou náhodou.

Zabit během sexuální praktiky známé jako asfyxifilie, tedy přidušování, kterou se Sofie údajně snaží „nastartovat“ vzrušení stárnoucího a téměř impotentního vévody, kterému táhne na 75 let. Sebevražda pak je aranžována, aby zakryla nehodu. Která z teorií je pravděpodobnější zůstává otázkou.