Na počátku byla snaha Němců napodobit britské trojplošníky Sopwith vlastními Fokkery. Letadlo s názvem Fokker Dr. 1 dokázalo pod pilotováním ostříleného Wernera Vosse sestřelit za pouhých 24 dní hned 20 nepřátelských letadel.
Za službu v německém letectvu sice zaplatil odvážný mladík životem, i jeho činy však umetly cestičku k sestrojení Fokkeru D.VII.
Za pouhou druhou polovinu roku 1918 vychrlily německé továrny 3300 zbrusu nových letounů. Císařství bylo na vrcholu válečné produkce, výroba byla vyšponovaná na maximum, stejně jako odhodlání císařských bojovníků.
Západní letci přitom zprvu německé letouny značně podcenili, na první pohled totiž stroje působily těžkopádně. Brzy ale změnili své mínění.
Porcování medvěda
Letouny totiž byly schopny prudce klesnout střemhlav dolů s téměř nulovou šancí technické závady. Stejně dobře, jako uměly Fokkery klesat, excelovaly i v náhlém stoupání, to vše za „samozřejmého“ doprovodu palby z kulometu.
I když spousta strojů nakonec vykázala nemalé závady, celkově se Fokker D.VII osvědčil a pojilo se s ním pochvalné pořekadlo:
„Mohl by změnit průměrného pilota v dobrého a toho dobrého v eso.“ V kokpitu Fokkeru sloužil třeba i pozdější nacistický pohlavár a šéf Lutftwaffe Hermann Göring (1893–1946).
Na konci války bylo ve službě 775 kousků, s německou kapitulací ale většina letounů padla do rukou vítězných mocností, v jejichž letkách sloužily i v meziválečných letech. Ještě v roce 1929 bylo vyrobeno osm nových Fokkerů D.VII pro švýcarské bojové letectvo.
