„Láska je dým, jak vzdech se rozplyne, láska je plamen, který v očích žhne,“ říká Romeo ve slavné Shakespearově hře. Jeho přítel Merkucio mluví o poznání drsněji: „Láska je uslintaný idiot, který s vyplazeným jazykem poskakuje po světě jak šašek a jenom kouká, do jakého otvoru by honem vlezlo to jeho poblázněné ztopořené žezlo.“

Pero namočené do inkoustu skřípe po papíře. Řádek za řádkem přibývají básnické obraty rozehrávající historii dvou veronských milenců. Generace divadelníků se později stále znovu vracejí ke hře Williama Shakespeara (1564–1616), aby věčné téma tragické lásky převedli na jeviště.

Přitom si kladou neodbytnou otázku: Mohli Romeo Montek a Julie Kapuletová žít i ve skutečnosti?

Příběh milenců, umírajících pro svou lásku, je starý jako lidstvo samo. Rodiče milenců Pyrama a Thysby sebou vzájemně okázale pohrdají, jak zmiňuje římský básník Publius Ovidius Naso (43 př. n. l.–17 n.

l.) už ve svých Proměnách.

Pyramus jim nakonec uvěří, že jeho milovaná je mrtvá. S tímto čtenářsky vděčným tématem ale Naso nezůstane sám.

I Řek Xenofon z Efesu na přelomu 2. a 3. století n. l. vypráví o Anthey a Habrokomovi a jeho líčením se jako červená nit vine láska dvou mladých lidí, která to také nemá jednoduché. Klacky pod nohy jim házejí opět jejich rodiče, kteří se nenávidějí až za hrob.

Verona na scéně

„Jeho Romeo má bezprostřední inspiraci v italských novelách, zvláště v legendě, kterou přibližně v roce 1530 sepsal Luigi da Porto,“ předpokládá ovšem o Shakespearově pravé inspiraci známý překladatel mistrova díla Martin Hilský. Je to zcela jistě on, kdo je pravdě nejblíže. Italský autor Luigi da Porto (1485–1529) za místo děje svého díla Giulietta a Romeo určuje Veronu, a to v době zdejší vlády Bartolomea della Scaly (†1304). Dokonce i charaktery dalších postav, které v ději doprovázejí hlavní hrdiny – mladé milence, připomínají Shakespearova Merkucia a Tybalta. Román píše Porto ve své vile v městečku Montorso Vicentino v benátském regionu.

Inspirují ho prý dvě sousední tvrze v Montecchio Maggiore, kterým se dnes říká Hrady Romea a Julie. Zřejmě mají představovat sídla znepřátelených rodů…

Motanice příběhů a překladů

Jenže nic není tak jednoduché, jak se na první pohled zdá. „Po Luigim Portovi však novelu zpracoval ještě Matteo Bandello (1554), Pierre Boaistuau přeložil Bandellovu verzi do francouzštiny (1559), Arthur Brooke ji z francouzštiny přeložil do anglických veršů a konečně William Painter pořídil prozaický překlad Boaistuaua a zařadil příběh Romea a Julie do své knihy Palác potěchy (1567),“ rozplétá nekonečnou motanici dramatikových inspirací Hilský.

Míní, že Shakespeare nejspíš zná všechny dřívější podoby příběhu, ale nejvíc ho ovlivní epická báseň Tragický příběh o Romeusovi a Juliettě, kterou v roce 1562 vydává Angličan Arthur Brooke (†1563).

Příjmení si vypůjčí

Julietta v ní pochází z rodu Capiletů a Romeus je Montagew. Zdá se tedy, že se Shakespeare příliš nenamáhal. Jenže ani samotnému Portovi nebo Brookeovi zřejmě nelze připsat originalitu. Už pěkných pár let před nimi, přesněji roku 1476, Ital Masuccio Salernitano (1410–1475) vydává svoji sbírku novel.

Nechybí mezi nimi příběh Mariotta a Ganozzy, jehož motivem je – jak jinak – láska a překážky v podobě dvou znepřátelených rodičovských rodů. Kde dále bere Shakespeare jména? Jména Montecchi a Cappaletti se vyskytují i v Očistci, který je součástí Božské komedie italského básníka Danta Alighieriho (1265–1321). Nacházejí se v písni VI., ve verších 105–108.

Julie bez balkonu

„Ach Romeo, Romeo! Proč jsi Romeo? Své jméno zapři, odřekni se otce, anebo nechceš-li, zasvěť se mně a přestanu být Kapuletová,“ říká Julie svému Romeovi při slavné balkonové scéně Shakespearovy hry. „Mám ještě naslouchat či mluvit hned?“ opáčí Romeo. „Jen tvoje jméno je můj nepřítel,“ dodává smutně Julie. Italská Verona se dodnes pyšní jednou ze svých největších atrakcí – balkonem údajného domu Kapuletových. Jedná se o cihlovou stavbu ze 13. století s gotickou branou.

Legenda tvrdí, že právě odtud vyhlížela Julie svého vyvoleného. Uvedený dům Casa Giulietta na ulici Via Cappello 23 vlastnila dlouho rodina Del Cappello a mnoho lidí upozorňuje na podobnost jmen Cappaletti a Cappello… Nelze to ale považovat za důkaz jakékoli shody.

Pravda je prozaičtější. Shakespeare nepoužívá jako předlohu žádné konkrétní veronské sídlo.

Montekové straní císaři

Rodina Montague, tedy Monteků, jak také zní překlad tohoto jména, ve Veroně ve 12. století ovšem skutečně žila. Patří mezi bohaté kupce. Neustále mají spory o vliv s ostatními rodinami ve městě. Doslova na kordy se ocitají s rodinou Sambonifaciů.

Oba klany stojí totiž na opačném konci politického spektra. Zatímco Montaguové reprezentují ghibelliny, Sambonifaciové guelfy. Ghibellini v Itálii podporují zájmy římské říše, guelfové papeže. Lze tedy hledat nešťastnou Julii v některé z žen z rodu Sambonifaciů, odvěkých nepřátel Montaguů?

Důkazy chybí. Záhada dvou milenců zůstává stále nerozluštěná…