Mladík Aiakos spokojeně pochrupuje v posteli. Není sám. Město Korint jako by roku 456 př. n. l., během řecko-perských válek, usnulo celé. Nikde ani živáčka, noc následující po svátku bohyně Afrodíté se zřejmě většině Korinťanů řádně protáhne až do pozdního dopoledne.

Nikdo netuší, že se blíží nebezpečí.

Obyvatelé řeckého města zalezli do svých příbytků poté, co si dopřáli víc než požehnaně pohárů vína na počest své oblíbené bohyně. Ani válka je od oslav neodradila. Teď spí jako dudci. Kdyby se některý z nich vzbudil a pořádně naslouchal, možná by rozeznal podezřelé zvuky nedaleko za branami korintské pevnosti.

Nepřátelé totiž nespí a něco chystají…

Místo stěhování lodí

Hrstka perských vojáků se připravuje k útoku. I když se snaží být maximálně potichu, občas se nějaký šramot ozve. Okamžik přepadení si opravdu nemohli vybrat lépe. Když se blíží k tvrzi, která chrání město, vypadá, to, že ji snadno dobudou.

Je to lákavá představa, protože Korint patří mezi mimořádně bohatá města. Jeho poloha na pásu spojujícím Peloponés s řeckou pevninou mu přináší velké zisky. Námořníci, kteří nechtějí obeplouvat poloostrov, si tu nechávají vytáhnout loď na souš a přesunout ji na druhou stranu zálivu, což je pro místní mimořádně výnosný obchod.

Navíc teď během války je to strategicky významné místo, bojovníkům, kteří ho ovládnou, ušetří spoustu času. Peršané proto chtějí dobýt Korint za každou cenu, „aby pak mohla mnohem větší armáda zahájit rychlý překvapivý útok na Řecko,“ vysvětluje kanadský profesor Stanley Coren, který se věnuje historii a schopnostem psů.

Vyzbrojení trny

Naštěstí obyvatelé Korintu mají jednu zbraň, kterou nezmohl alkohol z bujarých oslav. Je to smečka 50 obrovitých molosských psů, příbuzných dnešních salašnických psů, kteří se tradičně chovají v Epiru (historická oblast patřící dnes zčásti Řecku, zčásti Albánii) v oblasti Molossia.

Čtyřnozí strážci hlídají město, což během 6. století př. n. l. není nic neobvyklého. Rozprchnou se po ulicích a mají za úkol varovat obyvatele, pokud se objeví nějaký útočník. Někdy se dokonce psům-obráncům dávají i obojky s trny, které zvířata chrání před zadávením nebo uškrcením.

Každý, kdo by se pokusil zabránit jim v útoku, navíc riskuje zranění. „Perští zpravodajci ale vědí o existenci hlídacích hafanů, a proto jejich útočníci mají za úkol je odstranit a zabránit jakékoli organizované obraně,“ udává Coren…

Přežije jediný

Molosští psi se statečně perou s Peršany, útočícími na Korint. Cení zuby, zakusují se do lidských těl, trhají kusy živého masa. Jenže ani nepřátelé je nešetří. Způsobují psům nepříjemná zranění, zvířata krvácejí a nakonec umírají.

Až na jednoho psa. Přežije pouze Soter, v řečtině jeho jméno znamená Zachránce. Celý zkrvavený opouští bojiště, prchá a vrhá se do korintské citadely, kde způsobí poplach. Teprve jeho silný štěkot probouzí korintské obránce, kteří nakonec nepřítele zaženou.

Na památku Soter dostane od vděčných lidí obojek s nápisem „Obránce a zachránce Korintu“. Na jeho počest dokonce Koriňtané vytesají sochu. O mnoho staletí později se na něj rozpomene dokonce i budoucí francouzský císař Napoleon I. Bonaparte (1769‒1821), který coby generál při svém egyptském tažení také vysílá psy po Alexandrii, aby jeho vojáky včas varovali před nepříjemným překvapením.