Sluneční soustava je plná hmotných objektů nejrůznějších velikostí. Tu a tam dojde k jejich vzájemné kolizi, ostatně, dinosauři na smetišti dějin při vyslovení pojmu „planetka“ dodnes na smetišti dějin vztekle skřípají svými zuby. Všechna tato tělesa mají jedno společné, pochází z původního materiálu, ze kterého vznikla sluneční soustava. Astronomové však nyní poprvé v historii zkoumali planetku, která přilétla do našich končin z mezihvězdného prostoru.
Pozorování provedená pomocí dalekohledu ESO/VLT v Chile a na dalších observatořích po celém světě ukázala, že tento unikátní objekt cestoval mezihvězdným prostorem po miliony let, než se náhodou přiblížil do nitra Sluneční soustavy. Zdá se, že se jedná o tmavě červený a silně protažený nejspíše kovový objekt, který se nepodobá žádnému tělesu známému ze Sluneční soustavy.
Ta zpráva vzbudila rozruch, některá bulvární média začala spekulovat, zda se nejedná o výtvor mimozemšťanů. Tomu prý nahrával neobvyklý doutníkový tvar a zvláštní složení objektu. Skutečnost však, jak to tak bývá, byla mnohem prozaičtější a rozhodně se nejednalo o umělé těleso. Vše začalo 19. října 2017. Ten den teleskop Pan-STARRS zachytil slabý objekt pohybující se po obloze. Na první pohled vypadal jako typická planetka, dokud se z většího množství pozic nepodařilo spočítat jeho dráhu. Ta mimo vší pochybnost ukázala, že tento objekt, na rozdíl od dosud známých planetek a komet, nepochází ze Sluneční soustavy, ale že přilétl z mezihvězdného prostoru. To naznačovala i jeho rychlost, která byla mnohem vyšší, než jakou se po svých drahách producírují jiná podobná tělesa sluneční soustavy.
Těleso bylo původně klasifikováno jako kometa, pozorování provedená řadou zařízení včetně přístrojů ESO však neodhalila žádné známky kometární aktivity, i když objekt prošel přísluním, tedy nejbližším bodem dráhy ke Slunci, již před objevem v září 2017. Těleso bylo následně reklasifikováno na zcela novou a dosud nepoužívanou kategorii vesmírných těles: mezihvězdnou planetku. Dostal katalogové označení 1I/2017 U1 a jméno `Oumuamua, což je havajský termín pro posla z dávné minulosti. “Museli jsme jednat velmi rychle,” vysvětluje člen týmu astronom Olivier Hainaut z Evropské jižní observatoře (ESO). “Planetka `Oumuamua již mířila zpět do mezihvězdného prostoru.” Astronomové využívající dalekohled ESO/VLT (Very Large Telescope) se proto ihned pustili do práce a začali měřit pozice, jasnost i barvu tělesa s větší přesností, než umožnily menší přístroje. Rychlost reakce byla důležitá především proto, že mezihvězdná planetka `Oumuamua znatelně slábla díky vzdalování od Slunce i od Země. A pro vědce si připravila další překvapení.
S pomocí záběrů pořízených přes čtveřici různých fotometrických filtrů přístrojem FORS na dalekohledu VLT a v kombinaci se snímky z jiných velkých dalekohledů se týmu pod vedením Karen Meechové z amerického Institutu pro astronomii na Havajských ostrovech podařilo zjistit, že `Oumuamua během otáčení s periodou 7,3 hodiny mění jasnost v poměru 1:10. Karen Meechová vysvětluje význam těchto pozorování: „Takto neobvykle velká variace jasnosti znamená, že těleso musí být značně protáhlé: objekt je asi desetkrát delší než široký a musí tedy mít velice komplikovaný tvar. Rovněž jsme objevili, že má tmavě červenou barvu, která se trochu podobá vzdáleným objektům Sluneční soustavy. Podařilo se také potvrdit, že je naprosto neaktivní – v jeho okolí jsme nenašli sebemenší stopy prachu.“ Někteří astronomové se však kloní k názoru, že tvar tělesa spíše odpovídá zploštělému disku.
Provedená měření naznačují, že `Oumuamua je nejspíš husté, pravděpodobně kamenné nebo dokonce kovové těleso, bez vodního nebo jiného ledu v blízkosti povrchu. Povrch je v současnosti velmi tmavý a zčervenalý v důsledku dlouhodobého vystavení účinkům kosmického záření v mezihvězdném prostoru. Vědci odhadují, že těleso je asi 400 m dlouhé. Předběžné výpočty dráhy naznačují, že objekt přilétl přibližně ve směru od hvězdy Vega, která leží v severním souhvězdí Lyra. I přes ohromující cestovní rychlost asi 90 tisíc kilometrů za hodinu by však planetce cesta mezihvězdným prostorem – od místa, kde je dnes Vega, až do Sluneční soustavy – trvala asi 300 tisíc let. Před tak dlouhou dobou se však hvězda Vega nenacházela ani poblíž pozice, odkud planetka přilétla. `Oumuamua tak pravděpodobně cestovala Galaxií po stovky milionů let, aniž by byla spojena s jakýmkoliv hvězdným systémem, než se čistě náhodou dostala do nitra Sluneční soustavy. Astronomové odhadují, že podobné mezihvězdné těleso prochází vnitřní částí Sluneční soustavy asi jednou za rok. Jedná se však o velmi slabé objekty, které se jen obtížně vyhledávají, proto dosud unikaly naší pozornosti. Teprve současné přehlídkové systémy, jako je například Pan-STARRS, jsou dostatečně výkonné, aby měly reálnou šanci taková tělesa objevit. „V pozorování tohoto unikátního objektu pokračujeme,“ dodává Olivier Hainaut, „a doufáme, že se nám podaří přesněji zjistit, odkud pochází a kam se dále vydá na své cestě Galaxií. Teď, když se nám podařilo objevit prvního mezihvězdného poutníka, připravujeme se na ty další!“
