Les si pomalu přebírá pod správu tma, když ticho najednou přeruší táhlé zavytí. Nezůstane u jednoho a další se přidávají, rázem jde o vlčí symfonii. O několik minut později už se majestátní těla schází nedaleko tůňky. Lov právě začíná.
V roce 1758 švédský přírodovědec Carl Linné (1707-1778) popíše vlka obecného, v latině mu přiřkne jméno canis lupus. Zvíře je tu s námi ale mnohem déle.
Vzdálený psí bratranec
Na počátku nebylo světlo, ale vlk. Šelma totiž běhá po světě už 800 tisíc let a po celou dobu platí za pořádný poděs. Jejich populace je hodně bohatá, existuje až 40 různých poddruhů, lidstvo zaúřaduje a část vyhubí.
Vlci jsou ale vzdálenými příbuznými psů, historici tvrdí, že jejich linie se oddělí někdy před 12 tisíci lety. Jedna z největších psovitých šelem světa měří v kohoutku kolem 80 centimetrů, jejich váha se zastaví na 40 kilogramech.
I když na Aljašce výzkumníci spatří osmdesátikilového pořízka! Mezi vlčí přednosti patří bezpochyby srst, která pokrývá prakticky celé tělo. Nejhustější kštici najdeme samozřejmě na zádech, kde délka chlupů dosahuje až 70 milimetrů.
Zimní ochlupení je odolné vůči zimě, a tak vlkům nevadí ani třeskuté mrazy. Během chladného počasí dokáží také snížit průtok krve, aby ušetřili tělesné teplo. Barva kožichu rovněž prozradí, odkud vlk je, takový euroasijský zástupce se honosí srstí do zrzava.
Jeho kolega z Aljašky běhá po světě se sněhobílým kabátem. Ten využívá především při lovu.
Spolu až do smrti
Strava je nedílnou součástí vlčích životů, jenže aby si pořádně nacpali břicho – musí dát dohromady smečku. Vlci sice mají pověst samotářů, ve skutečnosti jde o velice společenská zvířata. Základ tvoří pár, který spolu často vydrží až do konce života.
Mláďata se rodí jednou ročně a z jednoho vrhu vzejde až 6 potomků. Ti vstoupí na svět hluší, slepí a závislí na rodičích. Do výchovy se často zapojují také starší děti, během pár měsíců jsou ale vlčata připravena na lov. S rodinou zůstávají i několik let.
Když jsou členové smečky rozházeni po celém okolí, stačí si dát vědět. A vlci využívají děsivé vytí. Zoologové zároveň vyvrací mýtus, že typický zvuk dělají pouze za přítomnosti Měsíce.
Jde o ryze praktickou věc a vytí může být slyšet na desítky kilometrů daleko. Když se smečka sejde, vyráží za dobrotou. Vlci nejsou vybíraví, nepohrdnou prakticky ničím. Do akce vyráží před setměním a nemají problém skolit třeba i dospělého losa.
Někdy se ale majestátní šelma musí spokojit s menší kořistí jako jsou bobři či králíci. Při útoku umí vyvinout až šedesátikilometrovou rychlost, nebožáka následně označkují do krku svými 42 zuby!
Přednost v baštění má hlavní pár, který zajišťuje reprodukci smečky, až pak se dostává na ostatní.
Inspekce v centru Paříže
Jedinci si dokáží nacpat břicho až 10 kilogramy masa, v opačném případě vydrží bez zakousnutí klidně i dva týdny. V ideálním světě se chlupáči dožívají 14 roků, jenže vlci často umírají předčasně.
Příroda jim sice nezajistí přirozeného nepřítele, někdy si na ně vyšlápne puma či levhart. Medvědi pro změnu útočí rovnou na mláďata. I tak se populace vlků odhaduje na 300 000 jedinců. Tu decimuje řada nemocí, tou hlavní je bezesporu vzteklina.
Mez nejzákeřnější protivníky ale patří člověk. Například Britové vyhubí vlka už v roce 1684, střední Evropa hlásí poslední exemplář začátkem 20. století. Na vině jsou časté útoky na lidi – v roce 1450 vyděsí smečka centrum Paříže, kde potrhá na 40 nebožáků.
Zoologové ale vysvětlují, že zvířatům ve chvíli, kdy narazí na člověka, stoupá hladina kortizolu v krvi a cítí se vystresovaně. V nedávné době jsou však útoky na lidi vzácností.
Za posledních sedmdesát let je v Evropě a Rusku evidováno něco kolem deseti případů.
Vyvraždění a postupný návrat
Po eliminaci vlků však volají farmáři, kterým šelmy útočí na stáda krav a ovcí. „Je těžké je lovit, protože jsou hodně chytří a umí zneškodnit naše psy,“ zalituje někdejší prezident Theodore Roosevelt (1858-1919).
Existují však sofistikovanější způsoby, někteří lidé umí napodobit vlčí vytí. V Kazachstánu a Mongolsku lidé používají orly a sokoly. Někdy to ale s prevencí přeženou natolik, že vlky jednoduše vyhubí.
Smůlu má třeba vlk japonský – nejmenší známý poddruh měří v kohoutku pouhých 30 centimetrů. Až do 18. století jde o frekventovaného obyvatele ostrova Honšú, jenže poté se v Japonsku rozšíří vzteklina, a to zvířatům zlomí vaz.
Poslední kus uhyne v roce 1905. Podobný osud má také vlk horský, jenž údajně oplývá skořicovým odstínem – za vyhynulého je označen v roce 1940. Ve Spojených státech přichází o vlka texaského a vlka floridského, který se vyznačuje temně černým kožichem.
V Česku dnes platí šelma za chráněný druh. Nebylo tomu tak vždy, protože kdysi byly lesy plné vlků. Posledního vlka zastřelil 5. března 1914 jistý František Jež. Na návrat majestátních zvířat si musíme počkat dlouhých osmdesát let.
Myslivci nalíčí celou řadu fotopastí a zaznamenají jedince na Šumavě, a hlavně kolem Broumovska. Menší důvod k úsměvu mají ale místní zemědělci, jejichž stáda prořídnou. Podle všeho se aktuálně po české kotlině pohybuje zhruba 70 vlků.
Celá republika například sleduje případ zraněného samce Bubly, jehož veterináři doslova vyrvou smrtce ze spárů. Lidé na jeho péči neposílají tisíce korun, vlk se uzdraví a dnes už je součástí své původní smečky!
