Nakydají na něj hnůj, ze kterého se pak jen těžko vyhrabává. Přezdívka „Hitlerův papež“ tíží jeho jméno jako sedlo divokého koně. A nezmizí ani říjnu 1958, když si ho Pán vezme k sobě.

S Hitlerem (1889 – 1945) má papež Pius XII. (1876–1958) leccos společného. Třeba to, že oba jsou vychováváni jako katolíci. Nebo že se v dětství touží stát knězi. Podaří se to ale jen Giovanni Pacellimu, jak zní papežovo rodné jméno.

Hitler se místo toho stane jednou z nejzápornějších postav světových dějin. Oba dva muže také provází neobvyklá inteligence, ambice a příležitosti.

Dohoda neplatí

Jejich osudy se poprvé výrazněji protnou v roce 1933, kdy Pacelli ještě jako kardinál připojí svůj podpis na Konkordát mezi Německem a Svatým stolcem.

Bláhově se domnívá, že tím uchrání církev od pronásledování a zajistí jí alespoň nějakou míru možnosti existovat v mantinelech totalitního režimu. Jenže pro Hitlera nepředstavuje konkordát víc než cár papíru. Smluvené podmínky víc porušuje než plní.

V jeho představách není místo pro jiného boha, než pro něj. A tak jediné, k čemu dokument ve výsledku přispěje, je legitimizace nacistického režimu před světovou veřejností. Pacelliho protesty jsou marné.

Kvůli jeho dohodám s Hitlerem (ukončení činnosti kněží v politice) se navíc musí rozpustit katolická strana Zentrum, vystupují jako Hitlerův odpůrce.

Taktika mrtvého brouka

Podpis Konkordátu je první velká kaňka, která ulpí na Pacelliho sutaně. Ty další přijdou po roce 1939, kdy jako Pius XII. usedne na Svatý stolec. Jeho pováleční kritici budou o papežově tehdejším počínání mluvit jako o taktice mrtvého brouka.

Nelíbí se jim letargie, s jakou se postaví ke genocidě Židů, vyvražďování polských katolických kněží a dalším nacistickým zvěrstvům.„Mlčel, místo toho, aby konal,“ mračí se.

Tichý zákulisní odpor

Jenže Pius XII. nechce píchat do vosího hnízda víc, než je nutné. Párkrát to zkusí. Ve své nástupní encyklice odsoudí rasové učení nacistů, později podpoří protest nizozemských biskupů proti deportaci tamních Židů. Výsledek?

Had, vydrážděný bosou nohou, uštkne dvakrát tolik! Gestapo při raziích přitvrzuje, do hledáčku si bere především kláštery a církevní instituce. Protest vystaví rozsudek smrti i řadě pokřtěných nizozemských Židů, kteří měli být původně ušetřeni.

A když chce publikovat dokument o genocidě polského národa, polský kardinál ho zarazí s tím, že „pokud toto bude zveřejněno, naše hlavy nebudou katům stačit.“ A tak se rozhodne být zticha, aby uchránil své stádo od ještě větších hrůz.

Před Hitlerem razí politiku nestrannosti, v zákulisí ovšem vsadí na méně nápadné metody tajné diplomacie.

Sám ukrývá Židy

S pomocí armády svých věrných se pustí do zachraňování životů. Vlády Panamy, Brazílie a Haiti přesvědčí, aby udělily víza tisícům židovských uprchlíků před Hitlerem, k čemuž se předtím moc nemají.

Vatikánský nuncius Rotta v Maďarsku na jeho příkaz vystavuje falešné vystěhovalecké pasy Židům, určeným pro transport do Osvětimi. Slovenské biskupy vyburcuje k pastýřskému listu proti deportacím Židů, což později vede k jejich zastavení.

A když Němci v září roku 1943 obsadí Řím, vtělí se do role hlavního organizátora ukrývání Židů, kvůli čemuž neváhá zrušit i klášterní klauzuru. Nespočet jich ukryje ve zdech klášterů a far, některé neváhá nastěhovat i do svého letního sídla v Castel Gandolfo.

Zajištěno tu mají jak zázemí, tak košer stravu. V papežových soukromých prostorách dokonce přicházejí na svět děti!

Dejte si pozor, chtějí vás unést…

Papežův tichý odpor nakonec jen v Římě zachrání život 7 000 Židů. Však o něm také nacisté, kteří nejsou slepí, mluví jako o„spojenci Židů“ a „úhlavním nepříteli německého národa“.

Rok před koncem války Hitler dokonce rozkáže svému generálovi Karlu Wolffovi (1900–1984), aby Pia unesl. Ten si ovšem chce udělat oko u poválečného soudu, a tak se svému nadřízenému vzepře a papeže místo toho varuje.