„Luku, jsem tvůj otec.“ Vzpomínáte na hlášku z Hvězdných válek? A co z majora Zemana: „Otec byl toho večera poněkud neklidný.“ Kdo by si nepamatoval, jenže – ani jedna z nich ve filmu není. Tak kde se vzaly v naší paměti? Budete se divit – může jít o střípky paralelních vesmírů.

Koncept paralelních světů, resp. „mnohovesmíru“, je vědecké obci představen už v 50. letech. Ta se ale jen zasměje a smete jej ze stolu. Jenže v poslední době je pomalu sbírán ze země, oprašován a rehabilitován.

Paralelní vesmíry totiž přestávají být teorií ze sci-fi románů a stávají se něčím, s čím je třeba počítat. Velkému hadronovému urychlovači částic (LHC) při CERN (Evropská organizace pro jaderný výzkum) se možná podaří dilema rozseknout.

Snaží se zde mimo jiné vytvořit podmínky jako při velkém třesku. A poslední dobou také mrňavé černé díry, které mohou dokázat existenci paralelních vesmírů – anebo pohltit svět.

Co se stalo s Mandelou?

V roce 2010 si bloggerka Fiona Broomeová povšimne, kolik lidí sdílí naprosto mylné vzpomínky na minulost.

Miliony lidí po celém světě si například jasně pamatují na to, že Nelson Mandela (1918–2013) zemřel v 80. letech ve vězení. Vybavují si jeho pohřeb, pouliční demonstrace v Johannesburgu i dojemnou řeč vdovy. Nic takového se ovšem nestalo.

Jevu začne být přezdíváno Mandelův efekt. Jedním z možných vysvětlení je fenomén kolektivních falešných vzpomínek. Jiným je právě teorie paralelních vesmírů. Vedle našeho vesmíru má existovat nekonečno jiných, tzv. paralelních vesmírů, a Mandelův efekt je toho dokladem.

Jak ukuchtit černou díru

Moderní fyzika a matematika považují takové vesmíry za pravděpodobné, kvantová fyzika v podstatě nemá na výběr než souhlasit – experimentální pozorování dokázala, že atomové částice mohou současně rotovat různými směry nebo se objevit ve stejnou dobu na různých místech.

Otázkou ovšem zůstává, jak to dokázat. A zde by mohl mít konečné slovo Velký hadronový urychlovač částic (LHC). Ve střevech 27 kilometrů dlouhého podzemního „potrubí“ na švýcarsko-francouzské hranici se prohání protony téměř rychlostí světla.  Vzájemně do sebe narážejí a svět s napětím sleduje jejich kolize.

Mikroskopická nekonečna

Spolu s informací, že LHC po modernizaci bude schopen vyvinout energii, která vytvoří mikroskopické černé díry, se objevily i první obavy. Stvoří CERN otesánka, který bude nezadržitelně polykat všechno kolem sebe, jak už to mají černé díry ve zvyku?

Podle vědců to prý nehrozí. Jde jim o něco jiného. Pokud by se skutečně podařilo takové miniaturní díry vytvořit, byla by tím dokázána i teoretická existence paralelních vesmírů a alternativních dimenzí.

 „Další dimenze mohou znít jako sci-fi, mohou ale vysvětlit, proč je gravitace oproti jiným přírodním silám tak slabá,“ říkají oficiální stránky CERN.

Ukradená gravitace

Malý magnet na ledničce umí vytvořit elektromagnetickou sílu větší než gravitační tah vynaložený celou naší planetou. Jednou z možností je, že část gravitace uniká do dalších dimenzí.

„Pokud zjistíme, že se objeví mikroskopické černé díry, pak budeme vědět, že další, šesti a vyšší dimenze, jsou skutečné,“ říká fyzik Mir Faizal.

To by mohlo potvrdit další teorii, že kosmos nevznikl velkým třeskem, ale že každý jednotlivý vesmír je pouze částí nekonečně velkého mnohovesmíru, která nemá žádný začátek nebo konec.