O španělském městečku Bélmez de la Moraleda do 23. srpna 1971 slyšel jen málokdo. Osudového rána se María Goméz Cámarová (1919–2004) nemá daleko k infarktu. Na betonové podlaze se před ní vykresluje lidský obličej!

„To je prokletí!“ úpí žena. Její syn problém vyřeší po svém: Podlahu vykope a udělá znovu. Jenže jen co skončí s prací, objeví se další tváře. Jako uhlem namalované černé oči z podlahy dlouhé dny nemizí.

Další obličeje se brzy vyrýsují i na zdech. Že je rodina maluje sama, když se zrovna nikdo nedívá? Motiv by k tomu byl – v nábožensky založeném Španělsku na vstupném do svého domu skutečně brzy začnou vydělávat.

Autenticitu obrazů ale posiluje fakt, že se zjevují i za přítomnosti desítek svědků! Lidské tváře vydrží na zdech maximálně několik měsíců. Pak pomalu blednou, až se zcela ztratí.

Ať rozhodne laboratoř!

Ulička Real praská ve švech. Do domu se tlačí nejdřív místní, poté sem přijíždějí turisté z celého světa. Syn Marie by ale raději publicitu vyměnil za poklidný život ve zrekonstruovaném domku. Do rukou proto bere opět krumpáč a jednu z tváří vyseká.

Na náklady města pak důkaz tajemného fenoménu pošle k laboratornímu rozboru. V domku zatím přibývají noví „nájemníci“. Nejdříve se objeví tváře mužů, později přibude i několik žen.

Vidí lidé jen to, co chtějí?

„To je můj muž!“ ozývá se z domku někdy překvapený jekot. V obrysem vykreslených rysech tváří poznávají mnozí návštěvníci své zesnulé příbuzné. Snaží se snad záhrobí skrze Bélmez komunikovat se světem živých?

Nebo mají jen tváře tak univerzální podobu, že v nich truchlící vidí to, co sami chtějí?

Pod dohledem ministerstva

Podivným případem se roku 1971 začne zabývat i španělské ministerstvo vnitra. Do Bélmezu vysílá Josého Jordána (*1931). „Může jít o směs sazí a octa, agresivní chemické sloučeniny. Vyloučit nemohu ani pigmenty,“ předestírá Jordán první racionální vysvětlení záhady.

V rukou má také výsledky z laboratoří. Chemický rozbor ukáže na vyšší obsah zinku, fosforu a mědi, místy též olova. Závěr? Nijaký. K bélmezskému případu se staví rezervovaně, ale zcela ho vysvětlit nedokáže.

Mění se i bez lidí!

„Tváře jsou abnormálního původu. Nechali jsme notářem jednu zapečetit – a podívejte, změnila se i bez lidské přítomnosti!“ bojuje za bélmezské tajemství výzkumník Hans Bender (*1907). Jeho slova potvrdí i rozbor Instituto de y Cerámica Vidrio (Institut keramiky a skla).

Místní experti se pustí do granulometrického, mineralogického a chemického rozboru. „Ve vzorcích jsme nenalezli žádné stopy barvy,“ shodnou se překvapivě.

Důkaz o podvodu?

Proti tvrzení Institutu keramiky a skla se ale postaví sám prezident parapsychologické společnosti, Ramos Perera. Nezávisle na ostatních totiž udělají další testy. Výsledek pro změnu nahrává tomu, že by mohlo jít o podvod.

„Pod infračerveným světlem jsme rozpoznali pigmenty a stopy po štětci,“ ukazuje výsledky. Zastánci pravosti tváří ale mají podstatný argument: Obličeje se objevují i přímo před návštěvníky!

Znalosti nad poměry

„Dusičnany vystavené ultrafialovému slunečnímu záření tmavnou. Obraz se proto objeví postupně. Podobný efekt má i stříbro,“ vysvětluje Perera. Jeho teorie si ale mnoho příznivců nezíská. Kde by prostě žijící rodina Marie Gomézové získala na začátku 70.

let tyhle znalosti? Záhada je sice teoreticky vysvětlena, ale řada otázek přesto zůstává.