Sčítací komisař si pečlivě poznamenává počet lidí, žijící v domečku. „Běda jestli jste někoho zatajili!“ pohrozí hospodáři prstem. „Ošidili byste stát na daních, a to je zločin,“ dodá přísně. Hospodář ho raději provede po celém stavení, aby viděl, že on dbá všech zákonů.
Už Babylóňané v roce 3800 př. n. l. sčítají nejenom obyvatele, ale také dobytek a zjišťují i další zajímavé údaje o tehdejších domácnostech. Například množství vyrobeného másla, mléka a medu, ale také vypěstované zeleniny.
Přitom se babylonské sčítání lidu už tehdy koná přibližně každých šest až sedm let.
Peršané přidělí poplatníkům pozemky
Jedno z nejstarších sčítání lidu probíhá také v armádě Perské říše v letech 500–499 př. n. l. a úkolem je zjistit počet osob, kterým se přidělí pozemky, a budou z nich platit daně.
Právě počet osob, jež budou řádnými plátci daní je i v dalších stoletích a říších tím pravým důvodem, proč součty provádět.
Nestarší předpisy provádění záznamů
Podkladem pro daňovou politiku státu se sčítání lidu stává také v Maurijské říši. Jeho podrobná pravidla stanovil maurijský ministr Čanaka (350–283 př. n. l.) ve svém díle Artašástra.
To obsahuje první předpisy, jak správně zaznamenávat populaci i údaje o zemědělské produkci.
Za úbytek může stěhování
Další doklad o sčítání lidu pochází z Bible. Marie s Josefem se vydávají z Nazaretu do Betléma a hlásí se zde ke sčítání před římským místodržícím Publiem Supliciem Quriniem (51 př. n. l.–21 n. l.).
První dochovaný soupis o součtu obyvatel přitom pochází z Číny z roku 2 n. l., kdy zde vládla dynastie Chan. Odborníci se shodují, že je přesný, když říká, že v Číně tehdy žije 59,6 milionů obyvatel. V roce 140 n. l. už jich ale je „pouhých“ 48 milionů. Za úbytek může stěhování.
