„Tu sběř, která přežije, pošleme do kolonií,“ prohlásí vévoda z Cumberlandu, když přihlíží krvavému vraždění a zdáli sleduje hořící farmu na skotské Vysočině. Je rozhodnutý s jakobitskými povstalci skoncovat. Ukáže, kdo je tady pánem. Účel světí prostředky.

„Dám přednost Williamovi před Frederickem,“ uvažuje anglický král Jiří II. (1683–1760) o svém následnictví.

Mladší syn William Augustus z Cumberlandu (1721–1765) se stává jeho oblíbencem. Klube se z něj vojevůdce, což prokáže už 27. června 1743 u bavorského Dettingenu, kde během válek o rakouské dědictví (1740–1748) bojuje po otcově boku.

Příležitost předvést svoje válečné umění i samostatně dostane brzy na domácí půdě.

Jakobité, příznivci prince Karla Eduarda Stuarta (1720‒1788), vnuka sesazeného krále Jakuba II. Stuarta (1633‒1701), chtějí znovu získat trůn pro Stuartovce a vyhnat z Británie hannoverskou dynastii, jejíž je William součástí.

Karel Eduard se staví do čela skotské armády a pochoduje na jih směrem k Londýnu.

Úkol zahnat jakobity připadne Cumberlandovi. „ Budeme je pronásledovat až ke skotským hranicím,“ prohlásí a svůj cíl splní. Další akce na severu nechává na generálporučíkovi Henrym Hawleyovi (1685‒1759).

Vojáci dostanou volno

Sám se vrací na jih, aby ochránil anglické pobřeží před chystanou francouzskou invazí, protože válka o rakouské dědictví je stále v plném proudu. Jenže na severu se situace nevyvíjí dobře. Hawley 17. ledna 1746 nezvládne bitvu u skotského Falkirku.

Cumberland proto spěchá zpátky za ním. Předposlední lednový den dorazí do Edinburghu. „Žádná milost, nikdo nesmí přežít,“ cepuje potom svoje vojáky v asi 150 km vzdáleném Aberdeenu.

Když si je jist taktikou, vyráží se svými muži k jakobitskému hnízdu v Iverness. Dne 14. dubna 1746 dorazí do nedalekého Nairn. Jakobité očekávají setkání o den později v Cullodenu. Cumberland se ale zachová jinak. „Dávám vám den volna.

Načerpejte síly k zítřejšímu boji,“ rozkáže svým vojákům. Chce oslavit svoje 25. narozeniny, které připadají právě na 15. dubna. Druhý den nepřátele na bahnitém terénu drtivě porazí během pouhé hodiny.

Pomluvy šíří i bratr

U Cullodenu najde smrt 1500 jakobitů. „Dobíjejte je,“ přikáže vévoda. Jeho bojovníci obcházejí bojiště a bajonety propichují nepřátele, kteří se ještě hýbou. Osady povstalců nařídí vypálit do základů.

Dobytek v počtu asi 20 tisíc kusů nechává prodat a o zisk se podělí, tím zničí zdroj obživy Skotů. Ženy vojáci hromadně znásilňují.

Trest za velezradu čeká na 120 jakobitů včetně vůdců povstání Arthura Elphinstona, lorda Balmerina (1688‒1746) a Williama Boyda, hraběte z Kilmarnocku (1705‒1746), kteří přijdou o hlavu. V koloniích skončí tisícovka vzbouřenců.

Příznivci sice Cumberlanda označují jako „sladkého Williama,“ ale u nepřátel si za svoji krutost vykoleduje přezdívku „řezník“.

Podporuje ji i jeho starší bratr Frederick (1707‒1751), který si tak kompenzuje vztek, že mu otec nedal šanci ukázat se v roli vojevůdce.

Otcovo obvinění

Během sedmileté války (1756–1763) se William vrací na starý kontinent, kde velí armádě v Německu. Snaží se v roce 1757 ubránit Hannover před útoky Francouzů, ale bitva u Hastenbecku v červenci 1757 skončí jeho porážkou.

Vévodova vojska v chaosu ustupují a nedostane posily k provedení protiútoku. Král mu poskytne pravomoc vyjednat mír a Cumberland přistoupí na dohodu s Francouzi uzavřenou 8. září 1757 v klášteře Zeven v Dolním Sasku.

Na jejím základě je jeho armáda rozpuštěna a Hannover obsazují Francouzi. Vévoda se kvůli tomu ocitá v nemilosti. Po jeho návratu do Londýna o něm otec prohlásí:

„Tady je můj syn, který mě zničil a zneuctil.“ William poté rezignuje na svoje funkce a stáhne se z veřejného života. Ještě než ve věku 44 let zemře, působí jako rádce svého synovce krále Jiřího III. (1738‒1820).