„Děti shromáždit a schopné poněmčení dát do rodin SS v Říši. Zbytek bude podroben jiné výchově,“ píše Karl Hermann Frank ve svém návrhu, jak má být naloženo s vesnicí nedaleko Kladna.

Tu nacisté pod záminkou, že je někdo z jejích obyvatel spojený s atentátem na zastupujícího říšského protektora Protektorátu Čechy a Morava Reinharda Heydricha, vybrali pro ukázku exemplárního kolektivního trestu.

10. června 1942 Frank s jednotkami SS vydává do Lidic, aby zde předvedl svou moc. Chlapce od patnácti let a dospělé muže nechá zastřelit na místě a neušetří ani jejich blízké.

Ženy a děti jsou nejprve převezeny do kladenského gymnázia, kde tráví poslední tři společné dny a dvě noci, než gestapo vydá příkaz, že děti musí být od svých matek odděleny, protože je budou transportovat jinam. Zavládne panika, ozývá se křik a pláč.

Maminky pevně svírají své děti a pochopitelně je odmítají vydat. Gestapáci proto začnou střílet do vzduchu s výhružkou, že pokud nebudou spolupracovat, začnou pálit přímo do dětí.

Smrt nevinných

Děti nastupují do autobusů a míří do Lovosic. Tříletého Vašíka Zelenku, dvouletou Haničku Špotovou a šestiletou Dášenku Veselou vyberou k poněmčení.

U nejstarší z trojice je ale po čase rozhodnuto, že není schopna této změny, a tak končí v Chelmnu, kde umírá s dětmi z druhé zničené vesnice – Ležáků.

Naopak u Josefa Nerada a Josefa Doležala se při výběru dětí v kladenském gymnáziu ukazuje, že jim před pár dny bylo patnáct let, což i pro ně znamená smrt popravou.

Z Lovosic děti míří do polské Lodže, kde osamocené, jen s věcmi, které mají na sobě, setrvávají v otřesných podmínkách.

Zákaz češtiny!

Sedm dětí je vybráno k poněmčení: Emilka Frejová, Eva Kubíková, Maruška Doležalová, Věrka Vokatá a sourozenci Hanfovi – Anna, Marie a Václav. Společně putují do dětského domova nedaleko Poznaně, kam jsou za nimi převezeni i Hanička Špotová a Vašík Zelenka.

Jejich mateřský jazyk jim je zakázán a musí se rychle naučit německy. Všech se záhy ujímají německé páry, jen Václav Hanf je označen za těžko převychovatelného a poslán do trestného tábora.

Zbylých jednaosmdesát dětí gestapo veze do vyhlazovacího tábora v Chelmnu, ženy pak míří do koncentračního tábora Ravensbrück.

Sadismus bez mezí

Čtveřice lidických nastávajících maminek v nacistickém ústavu v Praze porodí a následně jsou odvezeny do Ravensbrücku. Miminka dostávají německá jména a jsou dána do nalezince. Po válce je objeveno pouze jedno, ostatní podle evidence nepřežila.

V říjnu 1942 jsou do ústavu umístěny ještě dvě lidické ženy, u nichž se v táboře zjistilo, že jsou v očekávání. Z jejich dětí se podaří nalézt jen jedno. Chlapeček Františky Hroníkové se pak narodí přímo v Ravensbrücku, kde ho ovšem dozorkyně okamžitě zavraždí.

Kde jsou děti?

Šedesát lidických žen se z koncentračního tábora už nevrátí, zbylých 143 pochopitelně zajímá jediné – kde jsou jejich děti. Na tryzně konané 10. června 1945 přímo v Lidicích proto prosí o pomoc.

Rozbíhá se pátrání, během něhož je nalezeno sedmnáct ze sto pěti dětí. Problémem je ovšem komunikace, protože češtinu už zapomněly. Například Maruška Doležalová se v srpnu 1946 setkává se svojí maminkou v krčské nemocnici.

Bohužel jejich štěstí netrvá dlouho, v prosinci Alžběta Doležalová na následky věznění umírá. Jiříček Pitín zase vyrůstá u své tety, protože mu nacisté sebrali maminku, tatínka, babičku i starší sestru.