Pražskými ulicemi zazní krátce po poledni 14. února 1945 ostrý hvizd sirén. „Honem do krytu,“ vykřikne muž jdoucí po dnešním Palackého mostě a strhne k sobě manželku.

Než ale stihnou doběhnout alespoň na nábřeží, obrovská tlaková vlna je smete rovnou do Vltavy.

Ve 12,20 středoevropského času přilétá nad pražské čtvrti Radlice a Smíchov 62 amerických bombardérů. Míří směrem k Vinohradům, Novému Městu, Vršovicím, Nuslím a Žižkovu.

Smrtonosný náklad 152,5 tun pum ze svých útrob svrhávají na město, nad nímž se vzápětí ozývají mohutné detonace. V závěsu za nimi vyšlehnou do vzduchu plameny.

„…díval jsem se na zem, když jsme bombardovali, a porovnával jsem, co jsem viděl, se snímky města, které jsme před touto misí dostali.

Zpozoroval jsem, že se řeka od severu stáčí v poněkud jiném úhlu,“ vzpomíná jeden z palubních navigátorů, Američan Ralph McIntyre. V tu chvíli začíná pochybovat:

„Nespletli jsme si cíl?“ Nepočítáme-li tenhle rozdíl, Drážďany s Prahou se sobě z té výšky neuvěřitelně podobají…

Nečekaný šok

Účastníci spojenecké letecké mise po přibližně pěti minutách úspěšného bombardování obracejí svoje letouny a míří zpátky na základnu v britském Nuthampsteadu.

Z obrovské výšky 20 tisíc stop (cca 7 km) nad zemí a vzdálenosti 90 mil (135 km) od města stále vidí obrovský sloupec stoupajícího kouře. Za sebou zanechávají zkázu. Lidí se zmocňuje panika. Mnozí Pražané si na houkání sirén zvykli a neberou ho příliš vážně.

Teď najednou prožívají šok. Jak to dopadlo? Nejvíce bomb schytaly Vinohrady: zničily 21 a poškodily 1137 domů. Konečné účtování v celé Praze potvrdilo 38 zničených a 2607 poškozených budov, zemřelo 701 obyvatel a 1184 bylo zraněno.

Proč k bombardování vůbec došlo? „V době náletu na Prahu se v hlavním městě prakticky nenacházely žádné bojové jednotky Luftwaffe,“ uvádí publicista Michal Plavec o případných cílech útoku.

Luftwaffe proto nemohla vstříc americkým bombardérům poslat ani jeden svůj stroj.

„V době útoku německý Flak (protiletadlový kanón – pozn. red.) chránil pouze bezprostřední okolí Pražského hradu, pražská letiště a hlavně vysočanské a libeňské továrny,“ doplňuje Plavec dobový obrázek. Praha se tváří v tvář americkým strojům neměla šanci bránit.

Město určené k likvidaci

Jaké bylo pozadí útoku? Začátkem února 1945 žádá velení sovětských jednotek Američany, zda by mohli svými bombardéry zaútočit na Drážďany. Snaží se totiž překročit řeku Odru a další německé posily by mohly jejich úspěchy zhatit.

Pokud ale shoří významný německý železniční uzel, nebude se už čeho bát. USAAF (americké letectvo) společně s RAF (britské královské letectvo) jejich přání splní a postarají se o úplnou likvidaci pulsujícího centra na Labi.

Ortel smrti podle posledních výsledků bádání čekalo 18–25 tisíc civilistů. 14. února 1945 slaví američtí piloti svátek svatého Valentýna. Tentokrát ale nebudou posílat zamilovaná přáníčka svým manželkám, snoubenkám a milenkám.

Naopak, letecké pevnosti 91. a 398. bombardovací skupiny se chystají rozdat mnohem nebezpečnější „dopisy“ plné zápalných bomb.

Během tří dnů, 13. – 15. února 1945, se do říšského vzdušného prostoru vysílají čtyři letecké svazy se 1337 bombardéry typu B-24 Liberator a B-17 Flying Fortress a 962 stíhačkami North American P-51 Mustang a Republic P-47 Thunderbolt.

V jejich letových rozkazech jsou uvedeny jako hlavní cíl Drážďany, případné náhradní cíle Saská Kamenice (Chemnitz) a Kassel.

Čáru přes rozpočet udělá vítr

Už při přeletu nad Nizozemím se ale situace komplikuje. „Mojí jedinou vzpomínkou na drážďanskou misi je, že jsme se dostali z kurzu. Vítr byl neuvěřitelně silný, a proto letový plán nebyl k použití.

Brzy jsme přišli o radar a ztratili většinu orientačních bodů,” vrací se ke svým zážitkům hlavní navigátor Harold Brown. „Nemohl jsem identifikovat cíl, protože jsem ho neměl na mapách,“ pokračuje omluvně. Na situaci si stěžují i ostatní.

Hlavní radarový operátor Donald MacPherson, který seděl ve stejném letadle jako Brown, poznamenává, že šlo o jeho jedinou misi, kdy měl radar poruchu.

„Vím naprosto jistě, že chyba o 65 mil (104 km) se nemohla nikdy stát, pokud by radary fungovaly.“ Na počasí nadává i McIntyre:

„Jakmile jsme vystoupali do výšky, kterou jsme měli udržovat až k cíli, zjistil jsem, že je venku tak malá viditelnost, že se nemohu orientovat podle země a nemohu zjistit skutečný směr a rychlost větru – klíčové faktory k tomu, abych přesně zaměřil polohu.”

Když radar přestane poslouchat

Radary na vedoucím letadle nepracují a Brown proto posílá McIntyrovi rádiové depeše, s prosbou zda může určit polohu svého letadla. Ten podle původních údajů o rychlosti a síle větru usuzuje, že se odchýlili asi 50 mil jižně od kurzu, za přesnost ovšem neručí.

Mezitím začne znovu fungovat radar a Brown konečně hlásí, že našel cíl. Rozmyslí si to i rozmarné počasí. Ještě než létající pevnosti shodí svůj náklad, mraky se rozestoupí.

„Všichni, co jsme se vrátili na základnu, si mysleli, že jsme skutečně nalétávali na Drážďany,“ doplňuje McIntyre. V okamžiku, kdy dostanou do ruky ponáletové fotografie, ale vidí chybu: „Skutečně jsme se nacházeli asi padesát mil jižně od kurzu.

Radar, jakmile začal znovu fungovat, patrně zachytil Plzeň a Prahu místo Saské Kamenice a Drážďan, které se nacházejí v relativně stejné pozici.“

Musela se stát chyba?

Podle výpovědi Nunzia Addabba, navigátora dalšího z letounů, ale zřejmě k ničemu nemuselo dojít. „Vím určitě, že vítr mohl mít rychlost kolem sta mil za hodinu,“ tvrdí přesvědčivě. „Také jsem si myslel, že se nacházíme mimo stanovený kurz.

Bohužel, nebyli jsme vedoucím letadlem, takže jsme museli uposlechnout rozkazu Následuj vedoucího.“ Addabbovi se podařilo vypočítat polohu a předat ji vedoucímu letadlu. K opravě kurzu ale nedojde.

„Netuším, zda jsem byl jediným navigátorem, který hlásil navigační chybu. Ale co vím naprosto přesně, že nikdo z velících důstojníků mi nepoděkoval za to, že jsem měl pravdu,“ dodává zklamaně.

Kdyby velitelé 398. bombardovací skupiny vzali v úvahu zprávy navigátorů o odklonu z kurzu a věnovali více času snaze ho opravit, k osudnému omylu nejspíš vůbec nemuselo dojít.

Na odchylku totiž upozorňoval nejenom Addabbo, ale i další navigátor Robert H. Friedman. I on požádal pilota svého letounu, aby poslal posádce vedoucího bombardéru hlášení o chybě.

Jako odpověď ale dostal zprávu, že je prý „šílenější než peklo.“ Situaci bohužel nahrávala sebestřednost velitele podplukovníka Ensigna, který zřejmě byl přesvědčený o své naprosté neomylnosti.