Muž, jenž se na téměř čtyřicet let usadil v budově vídeňského státního kancléřství, dostal předpoklady k politické dráze do vínku. A uměl si s nimi poradit.

„Všechno mu spadlo do klína, přirozené dary i duševní vlohy, původ…“ píše německý historik Franz Herre (*1926) o úspěšném startu Klemense Metternicha (1773–1859) do života v rodině diplomata hraběte Františka Metternicha (1746–1818).

Od června 1791 doprovází mladý Metternich svého otce, rakouského vyslance v Bruselu v tehdejším rakouském Nizozemí. Nepokoje, které následují po francouzské revoluci, se ale převalí i sem.

Francouzská armáda se v roce 1794 blíží k městu, postupuje a obsazuje i území na levém břehu Rýna, kde má rodina Metternichů největší část majetku. O něj vzápětí přichází při konfiskaci, a proto zamíří do Vídně.

Záchranu přinese výhodný sňatek

Přijíždějí jako chudá šlechta a ani František, natož Klemens nemají naději získat oficiální diplomatické místo. Úřadující ministr zahraničí Thugut má totiž alergii i na pouhé vyslovení jména Metternich.

Se složitou situací si naštěstí ví rady Klemensova matka Marie Beatrice. Ve dvorských intrikách se pohybuje jako ryba ve vodě a svému synovi zajistí vhodnou nevěstu, Eleonoru Kounicovou (1775 – 1825), vnučku kancléře z doby Marie Terezie.

Jde o skvělý tah, protože Lenor, jak ji oslovují její nejbližší, přinese svému choti velké věno i politické styky.

Sňatek z rozumu se vydaří, protože nepříliš hezká žena velkoryse mhouří oči nad manželovými nevěrami a Klemens o ní proto později před mnoha svými milenkami mluví jako o „vynikající, duchaplné dámě se všemi vlastnostmi, které činí rodinný život šťastným.“ Po její smrti se ožení ještě dvakrát:

s Antoinette Leykamovou (1806 – 1829) a Melanií Zichy-Ferrarisovou (1805 – 1854).

Snaží se zalíbit

Diplomacii si konečně prakticky vyzkouší v prosinci 1797, kdy s otcem cestuje na kongres do německého Rastattu (v dnešním Bádensko-Württembersku).

Jedná se tu o rakouském míru s Francií a odškodnění hrabat, která přišla o svá panství na levém břehu Rýna, pro Metternichy životně důležitá záležitost.

Jenže rozhovory se vlečou bez výsledků až do dubna 1799. Mladík si ale během nich posiluje sebevědomí, které získal už v Bruselu.

„Byl narcisisticky zamilován sám do sebe, obdivoval se v zrcadle… pyšný jako páv, nikoli náhodou nejoblíbenější živočich rokoka… Snažil se zalíbit laskavostmi, blížícími se téměř milostné službě, říkal vždy to, co chtěli druzí slyšet,“ odsuzuje jeho charakter Herre. Rakušané nic neřešící konferenci přerušují a vracejí se do Vídně.

Klidně si můžete vymýšlet…

Když Thuguta konečně v roce 1800 vystřídá rodinný přítel Ludwig Cobenzl (1753 –1809), může si Klemens vybírat dokonce ze tří diplomatických misí: Kodaň, Drážďany a Řezno.

Zvolí Drážďany a stává se vyslancem rakouského císaře Františka I. (1768 – 1835). Dostává diplomatickou školu života. „Posílejte na ministerstvo co nejvíc zpráv a všichni budou přesvědčeni, co máte práce.

Popište celou stránku, i když se to dá říct jednou větou,“ radí mu zkušený hrabě Trauttmansdorf. Další doporučení dostává v Drážďanech od anglického vyslance lorda Elliota:

„Jestliže se dozvím o nějaké věci, která může zajímat moji vládu, informuji ji o tom, jestliže se nedozvím nic, zprávy si vymýšlím a v příští poště je dementuji.“ Metternich se jejich radami řídí.