Mezi 46 voliči, kteří v roce 1440 vybírají na český trůn Albrechta Bavorského, nechybí 20letý šlechtic Jiří z Poděbrad. Nerozumí tomu, když vévoda nabízenou korunu odmítá. On by ji bral okamžitě. Sám si ale bude muset počkat 18 let…
Zemský správce Jiří z Poděbrad (1420–1471) se nervózně prochází komnatou. V duchu hledá ta nejvhodnější slova. Písař již netrpělivě čeká na další diktát.
23. listopadu 1457 v pouhých 17 letech zemřel český král Ladislav Pohrobek (*1440). Několik následujících dní Jiří váhal, jak o náhlé tragédii informovat jeho rakouské příbuzné. Teď už není vyhnutí.
„Zemřel na mor,“ pronáší do napjatého ticha Poděbrad. Toto vysvětlení, stejně jako chvat, s nímž byl Ladislav pohřben, vyvolává po Evropě vážné pochybnosti. Jak mohl na nakažlivou chorobu zemřít v Praze jediný člověk – nota bene král?
Pohrobek musel být otráven! Češi zavraždili svého krále! I přes hrozivé zvěsti, které tehdy po starém kontinentu kolují, se ale najde dost zájemců o uvolněný trůn…
Žena dědit nebude
Již krátce po Pohrobkově smrti vysílá do Prahy poselstvo francouzský král Karel VII. (1403–1461). Původně chtěl za Ladislava provdat dceru, teď Čechům nabízí za krále svého syna. „Vrátím Lucembursko pod vládu českého panovníka,“ vzkazuje do české metropole.
Dokud jeho malý syn nedoroste věku, aby se mohl ujmout vlády, hodlá Karel VII. navíc na postu regenta nadále tolerovat Jiřího z Poděbrad. Zajímavá nabídka.
Do hry o trůn se ale pouštějí i Habsburkové (o české koruně vážně uvažuje sám císař Fridrich III.; 1415–1493), braniborský kurfiřt Albrecht III. (1414–1486) nebo polský král Kazimír IV. (1427–1492).
Ten má v ruce trumf. Jeho ženou je Alžběta Habsburská (1436–1505), sestra zesnulého Pohrobka. „Se svatbou nevyslovily souhlas české stavy, Alžběta nemůže být uznána za dědičku,“ vynášejí verdikt právníci.
Slibuje a uplácí
Akce svých konkurentů zatím zpovzdálí bedlivě sleduje Jiří z Poděbrad. Nikam nechvátá. Se svými záměry ucházet se rovněž o českou korunu se veřejně pochlubí až ve chvíli, kdy je jasné, že má poměrně velké šance uspět.
Nikomu nebude pro smích! Čeští kališníci jsou na jeho straně. Do svého tábora tak královský kandidát potřebuje přetáhnout významné předáky katolíků.
Zejména mu jde o dvě jména – Jana II. z Rožmberka (asi 1430–1472) a Zdeňka Konopišťského ze Šternberka (asi 1420–1476). „Nebudu vymáhat zpět zcizené církevní a korunní statky,“ slibuje Poděbrad. Kde nepomohou slova, zajistí si podporu penězi.
Na ně slyší hlavně Rožmberkové. Když se 27. února 1458 schází na Staroměstské radnici v Praze český sněm, ještě ale není nic definitivně rozhodnuto. Mezi voliteli je stále několik váhavců. Aby je Jiří „zbavil rozpaků“, nechává po městě rozmístit ozbrojence. V pohotovosti se nachází i staroměstský kat…
Chceme tě míti!
Čtyři dny jednají zástupci volebního sněmu. 2. března 1458 se ještě v dopoledních hodinách zástupci katolické šlechty scházejí za zavřenými dveřmi, zatímco davy pod okny radnice mohutně skandují Jiříkovo jméno.
Když se kolem poledne katolíci opět připojují ke zbytku sněmu, Zdeněk Konopišťský ze Šternberka přistupuje k Poděbradovi se slovy:
„Chceme tě míti!“ Oslovený je jednomyslně zvolen novým českým králem navzdory tomu, že mu v žilách nekoluje krev panovnické dynastie. „Ať žije Jiřík, český král!“ provolávají mu slávu zástupci sněmu.
Po krátkém projevu se dojatý vladař odebírá do Týnského chrámu, kde vyslechne slavnostní Te Deum.
