Kočka tiše našlapuje temnou uličkou a její oči se ve tmě rozzáří. Ve středověku to mnohé děsí. Je to jen zvíře, nebo posel něčeho temnějšího? V tehdejších představách se z koček stávají bytosti na pomezí světa lidí a démonů.

„Zaháněj ji, přináší smůlu!“ křikne žena a přitáhne si dítě blíž k sobě. Jsme ve středověké Evropě a kočka nemá zdaleka takovou pověst jako dnes. Zatímco ve starověku ji lidé obdivují, tady se na ni často dívají s podezřením.

Je tichá, pohybuje se v noci a její oči září ve tmě. „To není přirozené,“ šeptají lidé. Právě tyto vlastnosti v nich vyvolávají strach. Neznámé znamená nebezpečné a kočka se tak pomalu stává symbolem něčeho, co nedokážou vysvětlit.

Proměna v čarodějnici

„Viděl jsem ji u jejího domu – a pak přišla bouře!“ tvrdí muž na návsi. Ve 13. a 14. století se víra v čarodějnictví šíří Evropou a kočky, hlavně ty černé, se ocitají v jejím středu.

Lidé si myslí, že čarodějnice se dokážou proměnit v kočky nebo je používají jako své pomocníky, tzv. familiáry. „To zvíře jí slouží,“ šeptají. Církevní i lidové představy se mísí a strach roste. Kočka už není jen zvíře, ale znamení. Stačí, aby se objevila ve špatnou chvíli a podezření padá.

Strach vítězí

„Spalte je, ochráníte se!“ ozývá se v davu. V některých částech Evropy dochází až k pronásledování a zabíjení koček. Ironií osudu tím lidé zhoršují vlastní situaci, ubývá predátorů, kteří redukují počet hlodavců šířících nemoci.

Přesto strach vítězí nad rozumem. Ne všude je ale obraz tak temný. Na venkově si lidé kočky často nechávají, protože chrání zásoby před myšmi. „Je užitečná,“ říká hospodář a pohladí ji. Středověk tak ukazuje rozporuplný vztah: Mezi obavou a potřebou, mezi mýtem a každodenností.