Skip to content

Jídlo na renesančním českém dvoře: Šlechta si dopřává šest chodů, sloužící o dva méně

V hodovní síni se prostírá stůl k obědu. Gong ohlásí přesně jedenáct hodin, když ke stolu usedne kníže se svojí paní, hofmistr a lékař. Jejich děti už jedly o hodinu dříve se svým preceptorem (domácím učitelem – pozn. red). Knížecí pány teď čeká šestichodové menu a po celou dobu stolování mají dostatek bílého chleba, piva a vína.

Na knížecí stůl se servírují jenom ty nejkvalitnější nápoje. Hlavně při různých turnajích, lovech, plesech, hostinách a dalších radovánkách platí, že čím víc toho šlechtic vypije, tím je větší hrdina. Opilci jsou proto považováni za vážené osoby…

Vidlička je zpočátku považována za ďáblův nástroj. U nás se objeví teprve v roce 1543.

Ďáblův nástroj berou na milost
Jako první přichází na stůl polévka krupovka se smetanou a vejci. Hned následuje druhý chod v podobě dobře uvařeného mladého hovězího s petrželkou, zalitého vejcem a udušeného v přepuštěném másle. „Co to je za ďáblův nástroj?“ ptá se kněžna nedůvěřivě svého manžela, který se před nedávnem vrátil z cest po Evropě. Kromě jiných darů s sebou přivezl i zlacený příbor. Jeho paní sice důvěrně zná lžíci i nůž, ale nad nástrojem s bodci kroutí hlavou. „Vidlička,“ vysvětluje kníže a ukazuje ženě, jak se s ní dá šikovně přidržet hovězí maso při krájení, nebo jak se s ní napichují kousky jídla a kladou do úst. Trojzubec lidé považují za nástroj samotného satana a trvá dlouho, než vidličku v kuchyni vezmou na milost (v Čechách se první vidličky objevují v roce 1543 na zámku ve Vlašimi – pozn. red.).

Šlechtické stoly se prohýbají vybranými delikatesami od masa až po ovoce.

Ovocná kaše je vzácnost
Na třetí chod donese číšník zadělávané telecí, jako čtvrtý chod se potom na stole objeví kuře upečené a přelité v zelené jíše, omáčce připravené ze zelené petrželky, šalvěje a máty, krajíčku sušeného chleba a zahřátého vína. Na pátý chod je připravena zvěřina nebo ptáci. Tentokrát si všichni stolovníci pochutnají na bobřím ocasu s omáčkou uvařenou z vína, bílého chleba a roztlučených rozinek, kořeněnou zázvorem, hřebíčky a šafránem. Na závěr přichází jako vždy ovocné kaše. Cukr se dováží zdaleka až z arabských zemí a jeho hlavním překladištěm je přístav v italských Benátkách, proto jsou slazené kaše vzácností, kterou si dopřává pouze panstvo. Tabule končí o dvanácté hodině.

Pánové ještě neskočli s jídlem, to znamená, že sloužící musí čekat. Dostane se na ně, až bude panstvo syté.

Sloužící čekají, až dojí panstvo
Mezitím hofmistrová a dvorní dámy už o půl dvanácté odešly k takzvanému šlechtickému stolu. K jídlu se s nimi posadí i lovčí, kuchmistr, preceptor a sekretář. Dopřejí si totéž, co u panského stolu, na osobu přitom vyjde asi půllitr vína. Až po dvanácté si smějí naplnit žaludky sloužící u dvora. Ke stolům mohou usednout teprve tehdy, když skončí s jídlem panstvo. Dostanou o dva chody méně, i maso je horší a na závěr se místo ovocné kaše musí spokojit s hrachem, kroupami či zelím.

Na konci středověku u nás lidé například ještě neznají dnešní knedlíky, ale i spoustu dalších potravin.

Brambory a rýži neznají
Navzdory tomu, že Češi ve středověku a začátku novověku ještě neznají některá dnes běžná jídla (například současné knedlíky) a potraviny (brambory k nám přicházejí v 16. století ze Španělska, masově jíst se ale začnou až po hladomoru na začátku 70. let 18. století; i rýže se k nám také dostala v 16. století ze Španělska) jejich jídelníček je pestrý, což dokazují i nejstarší kuchařské knihy. Ta úplně první je rukopisná a pochází z 15. století, na začátku 16. století potom publikuje kuchařku pražský knihtiskař Severin mladší (†1545).

Foto: wikipedia.org
Právě v prodeji
Sdílej!
Komentáře
Další články z rubriky Společnost
Zobrazit více …