Méně připomínaným faktem je, že nejen Německo a Sovětský svaz má během druhé světové války řada států na svém kontě zločiny proti lidskosti, Patří mezi ně i Japonsko. Jaké prohřešky má na svědomí země vycházejícího slunce?

1. Útok na Malajsko

Děsivé události v Pearl Harboru jsou notoricky známé. Již méně se ale ví, že současně s tímto útokem proběhne 7. prosince 1941 útok na britskou kolonii Malajsko, a to bez vyhlášení války nebo jakéhokoli ultimáta.

V době útoku je nic netušící Británie ve vztahu k Japonsku neutrální. Malajsko je strategicky významným místem, poněvadž se jedná o velkého producenta cínu a kaučuku, což je bezesporu důvodem, proč se stane cílem japonské invaze. Až do konce války je oblast okupována Japonci.

2. Bombardování Hongkongu a Singapuru

Kromě Malajska se krutý osud nevyhne ani městům Hongkong a Singapur. O Singapur Japonci stojí jakožto o významný přístav, který poté drží až do konce války.

K útoku dojde taktéž bez jakéhokoli předchozího varování, což prakticky zabrání evakuaci civilního obyvatelstva. Oběti na životech jsou proto obrovské.

V případě Hongkongu jsou následky o něco méně děsivé, protože tamější správa útok očekává, a proto je již v roce 1940 podstatná část žen a dětí evakuována. Pod britskou správu se město taktéž dostane až po roce 1945.

3. Masové zabíjení: Zločiny proti lidskosti

Odhaduje se, že mezi roky 1937 a 1945 může být japonskými vojáky zabito kolem 10 milionů lidí. Z toho 6 milionů Číňanů, obyvatel Tchaj-wanu, Singapuru, Malajsie a dalších států. Jsou mezi nimi jak civilisté, tak váleční zajatci.

Vojenský tribunál v Tokiu kupříkladu zjistí, že v Nankingu je v letech 1937–1938 povražděno 300 000 civilistů a válečných zajatců. Během války se Japonci neštítí ani tak děsivých praktik, jako je pohřbívání lidí zaživa. Kromě toho také znesvěcují hřbitovy a s mrtvými nakládají neuctivě.

4. Zvrácené experimenty: Japonští lékaři dělají pokusy na lidech

Zvláštní japonské jednotky odpovědné za výzkum chemických zbraní a medicínský pokrok provádějí ve válečných letech pokusy na civilistech, kteří jsou z nějakého důvodu nepohodlní, stejně jako na válečných zajatcích.

Mnoho obětí tak musí podstoupit vivisekce (pitvy zaživa), amputace a testy chemických zbraní. To vše navíc bez anestezie, poněvadž se věří, že ta by mohla negativně ovlivnit výsledky experimentů.

V rámci tohoto počínání kupříkladu kolem 400 000 Číňanů zemře na choleru, tyfus a další nemoci. Ke konci války chtějí Japonci zaútočit bakteriemi moru na USA, pět týdnů před plánovaným útokem se však vzdají.

5. Použití chemických zbraní: Nemorální bojové praktiky

Od roku 1938 používá japonská armáda fosgen, chlor, lewisit a chlorpikrin. Jedná se o nebezpečné a toxické látky způsobující zasaženým smrt či vážné zdravotní potíže.

O rok později je také poprvé nasazen jedovatý plyn yperit, který zabije například mnoho Číňanů. Znovu je tato zbraň použita v roce 1941 při boji o Jičang. Oblast je přitom plná čínských civilistů, které bohužel není možné evakuovat.

Jen zasažených vojáků je kolem 1600. V japonských záznamech stojí na adresu této události lakonická poznámka, že „účinek plynu se zdá být značný“.

Teprve v roce 2004 vyjde najevo, že v roce 1944 je v souostroví Moluky na australských a nizozemských zajatcích testován kyanid.

6. Mučení válečných zajatců: Nelidské podmínky vězňů

Japonské císařské síly se neštítí tyranizovat a mučit své vězně. Většinou k tomu dochází s úmyslem, aby mučení prozradili důležité informace o strategii nepřítele. Tehdejší japonský důstojník Uno Šintaro uvádí:

„Hlavním prostředkem, jak se dostat k informacím, bylo získat je výslechem vězňů. Mučení bylo nevyhnutelnou nutností. Vraždění a pohřbívání přirozeně následuje. Věřil jsem a jednal tímto způsobem, protože jsem byl přesvědčen o tom, co dělám.

Dělali jsme to v zájmu naší země.“ Japonci nepovažují na bojišti nikdy Číňany za lidi. To jen dokládá, jak nehumánní je za války japonské chování.

7. Kanibalismus: Hlad, nebo prostá neúcta?

Mnoho svědků hovoří, že japonští vojáci se v mnoha částech Asie uchylují ke kanibalismu. Jak později vypovídají před vojenským soudem, mnohdy jsou k tomu donuceni z toho důvodu, že značně vázne zásobování a mnozí vojáci umírají hlady.

V mnoha případech však Japonci nepojídají mrtvé vojáky, ale za účelem obživy cíleně zabíjejí vězně či nepřátele. Z ještě teplých mrtvol poté na místě odřezávají kusy masa a po malých skupinkách si je smaží. Jeden ze zajatců po válce vypoví:

„Japonci začali vybírat vězně a každý den byl jeden z vězňů zabit a vojáky sněden. Osobně jsem viděl, jak bylo na tomto místě asi 100 vězňů Japonci snědeno.“ Někteří důstojníci, kterým bylo podobné jednání prokázáno, jsou po válce popraveni.

8. Nucené práce: Otrocká dřina v příšerných podmínkách

Civilisté a váleční zajatci jsou během války hojně využíváni k nuceným pracím v celé zemi. Kolem 10 milionů lidí je k práci mobilizováno. Ztráty na životech nebo nevratně poškozené zdraví přitom nejsou žádnou výjimkou.

100 tisíc dělníků tak kupříkladu zahyne během stavby barmsko-thajské železnice. Na ostrově Jáva je k nuceným pracím povoláno čtyři až deset milionu lidí, úmrtnost je přitom přes 80 procent.

Kromě toho Japonsko v tu dobu není signatářem Ženevské úmluvy, takže není vázáno povinností se k vězňům chovat podle mezinárodních pravidel.

9. Rabování: Žádná zlodějna jim není cizí

Historici uvádějí, že japonská vláda a vojenský personál se nejen za války, ale i v období před ní, podílí na mnoha krádežích a na rozsáhlém rabování. Týká se to nejen náhodného zabavování pozemků a nemovitostí, ale také loupeží cenností z bank a trezorů.

Bezostyšně rabovány jsou také chrámy, kostely, muzea, ale také soukromé domy. Nutno dodat, že jen minimum uloupených předmětů se podaří navrátit původním majitelům.

10. Comfort women: Sexuální násilí v Japonsku

Comfort women (v překladu utěšitelky) je pojem, který se vžije pro ženy v japonských armádních nevěstincích. Jde o ženy, které jsou k prostituci donuceny buď přímo násilím, nebo pod nějakou záminkou.

Jejich životní podmínky jsou kruté, za svou nedobrovolnou profesi navíc nedostávají zaplaceno. Vojáci veřejné domy využívají prakticky neustále a nezáleží jim na tom, zda ženy zemřou nebo budou trpět. Mnohé z nich jsou navíc hluboko pod hranicí zletilosti.

Přeživší tohoto příšerného zacházení ve většině případů nejsou po válce odškodněny a teprve v roce 2007 se za hrubé zacházení se ženami během války japonská vláda oficiálně omluví.