Tajemná říše plná zlata ukrytá někde hluboko v Jižní Americe po staletí přitahovala průzkumníky a odvážlivce z různých koutů světa. Ti se i přes obrovské nebezpečí prodírali do skrytých míst nezmapovaného kontinentu.

Namísto vytoužené slávy a bohatství ale okusili jen pocity zmaru a někdy i smrt. Byly jejich snahy úplně marné? Existuje vůbec nějaká přesvědčivá informace o existenci El Dorada?

El Dorado původně nebylo pojmenování místa, nýbrž osoby. Šlo totiž o přezdívku panovníka jednoho z jihoamerických domorodých kmenů.

Kmen Muisků se mezi lety 600 – 1600 ukrýval vysoko v Andách a pokaždé, když se měl chopit moci nový náčelník, bylo jeho tělo pokryto zlatem. To nemělo pro domorodce hodnotu drahého kovu, ale kovu posvátného, v němž se skrývala nadpřirozená moc.

Pozlacený vládce

Muiskové proto používali zlato pouze k výrobě náboženských předmětů a k obřadům.

Nový panovník, zcela nahý, ale rituálně posypaný zlatým prachem a ozdoben třpytivými šperky a peřím, absolvoval dlouhé iniciační obřady, které vyvrcholily plavbou na voru doprostřed posvátného jezera jménem Guatavita.

Tam za přítomnosti kmenových kněží naházel do hlubin poklady nedozírné ceny – zlaté předměty a také drahokamy, údajně především smaragdy.

Příliv dobyvatelů

Legenda o nedozírném zlatém pokladu se nesla od úst k ústům a jak už to tak bývá, ze zlatého panovníka se stalo město, pak království a následně celá zlatá říše.

Inspirováni tímto mýtem, který popsal již španělský historik Gonzalo Fernández de Oviedo na počátku 16. století a následně  v roce 1638 bogotský spisovatel Juan Rodriguez Freyle, se nejen španělští dobyvatelé, ale i mnozí další dobrodruzi pouštěli do prohledávání všech končin Kolumbie, Venezuely i částí Guyany a severní Brazílie.

Kmen Muisků nalezen!

V roce 1536 líčení bohatství El Dorada omámilo španělského dobyvatele Gonzala Jimeneze de Quesadu natolik, že se jej spolu s armádou 800 mužů vypravil do zákrut vysokých And hledat. Skutečně tam nalezl kmen Muisků a sebral mu tolik zlata, kolik jen měli.

I to ho utvrdilo v domnění, že El Dorado je na dosah. Když v květnu 1539 Gonzalo odplul zpět do Španělska, v pátrání po zlaté říši pokračoval jeho bratr Hernán Pérez de Quesada.

Neúspěch za neúspěchem

Hernán si vzal s sebou 270 španělských vojáků a začal propátrávat povodí řeky Orinoko. Expedice byla ovšem neúspěšná a poté, co vojsko dorazilo až do Quita, hlavního města Ekvádoru, a po El Doradu ani stopy, vrátilo se zpět.

V roce 1540 byl guvernérem v Quitu jmenován Gonzalo Pizzaro – nevlastní mladší bratr neblaze proslulého Franceska Pizzara, který svrhl celou inckou říši v Peru.

Domorodci útočí

Krátce po dosazení do úřadu se Gonzalo od místních dozvěděl o údolí daleko na východě, zlatem oplývající. Na nic nečekal, sestavil expedici tvořenou 340 vojáky a přibližně 4000 domorodci a postavil se do jejího čela.

Coby jeho poručík se k Pizzarovi připojil jeho bratranec a rovněž známý dobyvatel, Francisco de Orellana. Gonzalo to vzdal poté, co mnoho vojáků i domorodců po cestě zemřelo na následky opakovaných útoků nepřátelských domorodců, nemocí a hladovění.

Divoký kmen Amazonek

Stačil ovšem nařídit Orellanovi, aby pokračoval dolů po proudu řeky až k Atlantskému oceánu.

Expedice sice zlato nenašla, ale Orellana vstoupil do dějin jakožto objevitel řeky Amazonky, která dostala své jméno podle kmenu divokých bojovnic, jež na Orellanovy muže zaútočily.

I další dobrodruzi pátrali po El Doradu v okolí Amazonky – byli to baskičtí dobyvatelé Pedro de Ursúa a Lope de Aguirre v roce 1560. Cestou k Atlantiku zničili každou domorodou vesnici, na kterou narazili, ale zlatý poklad stále nikde.

Poklad na zlatém jezeře?

Zvláštní pozornosti dobyvatelů hladových po zlatě se „těšilo“ posvátné jezero Guatavita, které objevil v roce 1537 už zmíněný Gonzalo Jimenez de Quesada.

Dobyvatelé zaslepení touhou po pokladu se ho v roce 1945, v čele s Gonzalovým bratrem Hernánem, dokonce pokusili vypustit. Utvořený lidský řetěz po tři měsíce vyléval vodu z jezera za pomoci džberů.

Voda za tu dobu poklesla o tři metry a odhalila jen nevelké množství zlata – zhruba v hodnotě v přepočtu 2 000 000 korun.

Z podnikatele žebrákem

To bogotskému obchodníkovi Antoniu de Sepúlvedovi se v roce 1580 povedlo vytvořením obří odtokové jámy  „upustit“ jezero o neuvěřitelných 20 metrů. Mnoho z 8000 dělníků ale tehdy zkolabovalo nebo dokonce zemřelo.

Část nálezů, sestávající z rozličných zlatých šperků a zbroje, byla poslána králi Filipovi II. do Španělska. Celková hodnota objeveného zlata činila v přepočtu asi 6 000 000 korun, což bylo vzhledem k nákladům devastující.

Sepúlveda zemřel jako chudý muž, pohřben je u kostela v malém městečku poblíž jezera.

Zaplatil smrtí syna

Snad nejznámějším pátračem po El Doradu se stal Walter Raleigh. Ten se na přelomu 16. a 17. století zúčastnil dokonce dvou expedic zaměřených na objevení zlatého pokladu nedozírné ceny. Zaplatil ovšem tehdy za svou hamižnost jednu z nejvyšších cen.

Zatímco první výprava byla neúspěšná, druhou lze nazvat přímo tragickou. Při průzkumu řeky Orinoco se totiž strhla šarvátka se Španěly, během níž přišel o život Raleighův syn Watt.

Poprava známého dobrodruha

Zdrcený dobrodruh se vrátil zpět do rodné Anglie, kde bylo ale jeho jednání označeno jako nebezpečné a bezohledné.

Angličtí průzkumníci měli totiž přísně nařízeno, aby v Americe předcházeli jakýmkoli konfliktům se Španěly, protože v té době byl mír mezi oběma zeměmi velice křehký. Raleigh byl na základě rozhodnutí krále Jakuba popraven.

Konec pátrání

Kolik drahocenností se z bahna jezera Guatavita celkově podařilo vytáhnout není jasné, ale jedno je jasné: nálezy nestačily ani na zaplacení obrovských nákladů. K úplnému vyprázdnění Guatavity nikdy nedošlo a jeho střed zůstal nedotčený.

V roce 1965 vyhlásila kolumbijská vláda jezero za kulturní dědictví a jakékoli vykopávky jsou tedy od té doby již nepřípustné. Zdá se, že bájné El Dorado zůstane nadále živé jen v pověstech a písních.