V samém srdci Austrálie, stovky kilometrů od velkých měst, leží posvátné místo domorodců. Hora Uluru je sídlem jejich božstev, která se prý umějí tvrdě mstít za narušení svého soukromí.
Pískovcový monolit se vypíná do výšky 348 metrů nad povrch krajiny, je to však jen zlomek jeho skutečné velikosti. Izolovaná skála stará 600 000 let zasahuje až do pětikilometrové hloubky. Proslulost si získává nejen svou velikostí, ale i barvou.
Horniny s příměsí aluminia a křemičitanů jí dodávají načervenalý nádech, který se se změnami osvětlení v ranních či podvečerních hodinách mění v oranžovou, karmínovou či jantarovou barvu.
Přeplněná křižovatka cest
Až do roku 1872 nikdo z Evropanů o existenci skalního monolitu nemá tušení. Domorodci, kteří si říkají Anangové, zde však žijí už přes 20 000 let.
Skála Uluru je pro ně nejen sídlem bohů a zdrojem tajemné síly miwi, ale také křižovatkou takzvaných cest stvoření sbíhajících se z celého kontinentu.
Anangové nemají radost, že se o svůj symbol musejí dělit s desetitisíci turistů přijíždějících každoročně ze všech koutů Země. A radost podle všeho nemají ani samotní duchové hory.
Po zemi je to bezpečnější
Obejít posvátnou horu nějaký čas trvá, cesta totiž měří víc než 10 kilometrů. Mnoho turistů také touží vylézt na vrchol Uluru. Náročný výstup jim nikdo zakázat nemůže, ale i sami domorodí průvodci od něj návštěvníky zrazují, jak jen mohou.
Nejen proto, že zástupy pokřikujících turistů ruší klid domorodých božstev. Také proto, že amatérským horolezcům hrozí nebezpečí. Za deště jsou úzké cestičky linoucí se k vrcholu zrádně kluzké, za horka zase hrozí riziko infarktu. Touha stanout na plošině Uluru si vyžádala už několik desítek obětí.
Tajemství nenasytné hory
Uluru není jen legendárním sídlem bohů. Podle lidových pověstí zdejší Anangové střeží spolu s horou také vstup do prastarého podzemního města rozkládajícího se na březích rozsáhlého jezera. Můžeme brát tyto mýty vážně?
Opravdu se hora brání znesvěcení a odhalení dávných tajemství? Až příliš mnoho lidí a zvířat se u Uluru nevysvětlitelně ztratilo. „Hora je pohltila,“ krčí rameny domorodci.
Neštěstí skryté v kamenech
Pokud domorodci turisty vystupující na vrchol kolem uctívaných jeskyní plných prastarých skalních maleb ještě se skřípěním zubů tolerují, odnášet si suvenýry v podobě ulomených větviček nebo dokonce nasbíraných kamenů jim rozhodně zakazují.
„Duchové hory bdící nad dušemi mrtvých se budou mstít,“ varují turisty a není to jen snaha dodat hoře kousek tajemna navíc. Řadu z těch, kteří varování nedbali a kus skály si odnesli, v následujícím období postihly nejrůznější tragédie.
Úmrtí v rodině, rozchody a rozvody, dopravní nehody, vážné nemoci a úrazy pronásledují nenechavce i po jejich návratu do vlasti. Někteří z nich takový život neunesou.
Na adresu zdejšího Národního parku přichází denně průměrně jeden balíček obsahující ukradený suvenýr. Turisté pronásledovaní neštěstími vracejí kromě malých i větších kamenů také písek či semínka rostlin, někteří posílají dokonce i pořízené fotografie. Nechtějí si ponechat nic, co by dál popouzelo mocné duchy hory Uluru.
