Čtyřnozí, chlupatí, uslintaní, přítulní. Jen málokteré plemeno provází člověka tak dlouho jako právě psi a jen málokteré plemeno jsme dokázali podobně přetvořit k našim cílům. Z nelítostných predátorů jsme udělali strážce našich domovů i kabelkové doplňky. Jako my ovlivňujeme je, tak se ale i oni do jisté míry naučili ovlivňovat nás.

Znáte ten pocit, když se pracovním dni vracíte domů a už ve dveřích vás přivítá uragán nefalšované radosti, lehne si k vaší posteli zatímco odpočíváte, hraje si s vámi a ač se pohledu jeho hlubokých očí snažíte ubránit sebevíc, stejně nakonec podlehnete a dáte mu pamlsek. Řeč pochopitelně není o extrémně submisivním milenci, ale o psu. A pokud o vašem oblíbeném mazlíčku náhodou uvažujete jako o vašem malém chlupatém děťátku, jste skutečnosti mnohem blíž, než si myslíte.

Porozumění pohledem

Psi jsou člověku už od pradávna blízcí díky své schopnosti reagovat na podněty, a to nikoliv pouze verbální příkazy, ale i gesta a pohyby. Stačí na něco ukázat a pes se na předmět podívá, pochopí, co se mu snažíme naznačit. Stejné je to i s pohledy do očí – u lidí nástroji běžné komunikace, jimiž dáváme najevo důvěru, intimitu či sounáležitost. Psi se ve vztahu ke svým panům chovají obdobně – vynucují si dlouhým zíráním naši pozornost, dělají psí oči, když žebrají, a vůbec během interakce pohled zapojují. Což je pozoruhodné, neboť mezi příslušníky svého vlastního druhu signalizují upřeným pohledem především hrozbu, nikoliv náklonnost. Dominantní samec „uzírá“ slabšího jedince, nervózní štěně uhne pohledem. S lidmi přesně naopak. Jak je to možné?

Štěstí v hormonech

Počátkem letošního roku se profesor Takefumi Kikusui z univerzity v japonském Azabu rozhodne zjistit, co ve skutečnosti za psím zíráním stojí. Přesvědčí proto třicítku svých přátel a sousedů, kteří chlupáče mají, k jednoduchému experimentu, během něhož jsou jim i zvířatům odebrány dva vzorky moči. Jeden před a druhý po půlhodině vzájemné interakce, kdy páníčci na své miláčky mluví a hladí je. Výsledky jsou překvapivé. Zatímco obsah hormonu u psů obou pohlaví se zvýší o „pouhých“ 130 %, u lidí je to až o 300 %. Experimentu se účastní i dva doma vychovaní a domestikovaní vlci, kteří však žádnou změnu hodnot nevykáží. Ve druhé části pokusu je některým psům stříknut do čumáků oxytocin pomocí spreje. Zatímco feny vyhledávají oční kontakt se svými majiteli o 150 % více, samci nereagují vůbec.

Zkapalněná důvěra

Vyplavování tzv. hormonu lásky se u savců stará především o rodičovskou vazbu vůči mláďatům. Uslyší-li samice vysokofrekvenční zvuky vydávané mladými, zvýší se u ní koncentrace tohoto hormonu, bude starostlivější a půjde je zaopatřit. U lidí funguje podobně, kromě sexu a jiných stimulačních aktivit ho žena vyplavuje nejvíc během kojení, ale i při pouhém pohledu do očí svého potomka. „Oxytocin hraje významnou roli během porodu a laktace, proto přímo ovlivňuje pouze samice. Pozitivní reakce, kterou vyvolává, musela hrát klíčovou roli v domestikaci, během přerodu vlků ve psy. Pouze jedinci, kteří dokázali s lidmi interagovat, si vysloužili péči a ochranu. A lidé si zase vyvinuli schopnost cítit lásku i k jiným živočišným druhům,“ vysvětluje Kikusui.

Poslušnost především

Je zjevné, že tato vypěstovaná hormonální reakce ve psech rovněž vyvolává „chuť“ nás potěšit, na čemž závisí i jejich schopnost plnit zadané úkoly. Obdobný výzkum, rovněž zahrnující aplikaci oxytocinu pomocí spreje, byl letos proveden na univerzitě Monash v australském Melbourne. Výsledky naznačují, že sbližující účinky oxytocinu psům skutečně pomáhají i při porozumění povelům, které pak plní efektivněji. Spojení mezi nám a našimi oblíbenými chlupáči je zkrátka veliké a krásné. A jak už to v přátelství bývá, těžko říct, kdo koho začal využívat jako první.