Za nitranským knížetem Vazulem zaklaply brány jeho sídla. Není tu vládcem ale vězněm. Jeho bratranec, uherský král Štěpán, ho sesadil z trůnu. A to ještě Vazul netuší, že přijde o zrak, aby nepřekážel panovníkovi v jeho mocenských zájmech…

Uherský král Štěpán I. (969 – 1038) vysílá roku 1031 svého posla Budu do Nitry. „Propustíš mého bratrance Vazula z vězení a přivedeš ho ke mně,“ klade mu na srdce. „Před dvěma roky jsem ho dal zavřít pro jeho mladickou prostopášnost.

Teď dostane možnost ukázat, jestli se polepšil, “ dodá ještě k Budovi, který už se chystá na cestu. Uherský kronikář Šimon z Kézy (konec 13. století) sice tvrdí, že král nitranského knížete Vazula († po 1031) uvěznil v roce 1029 kvůli mladickým neřestem, jenže ve skutečnosti je všechno zřejmě trochu jinak.

Štěpánův čin měl mnohem temnější pozadí.

Přestože se Štěpánovi podaří v roce 1018 sjednat mír s polským králem Boleslavem I. Chrabrým (966/967 – 1025), který se vzdá svých nároků na Horní Uhry (území dnešního Slovenska), stále ještě nemá vyhráno.

Nitranské knížectví (území na jihu a západě Slovenska) je pod polským vlivem, který se sice omezuje jenom na vojenské spojenectví, ale uherskému panovníkovi situace rozhodně není po chuti. Chce mít sám zemi pod kontrolou.

Využije proto v roce 1029 doby, kdy polská vojska obléhají saský Budyšín a nemohou vyrazit nitranskému knížeti na pomoc. Nitransko obsadí a Vazula pro jistotu uvězní v jeho vlastním paláci. Ví, že by mohl být nebezpečným konkurentem…

Příbuzným vytýká pohanskou víru Sotva roku 1031 zemře Imrich (1000/1007 – 1031), jediný Štěpánův syn, udělá král nečekaný krok. Z italských Benátek povolává svého asi dvacetiletého synovce Petra Orseola (1011 – 1046). „Budeš mým nástupcem a dědicem království,“ slíbí Petrovi a syna své sestry adoptuje. „Připravils mne o mé nároky na trůn,“ protestuje Vazul ze svého nitranského žaláře, ovšem marně. „Štěpánovi na Vazulovi a jeho rodině překážel příklon k pohanství,“ uvádí současný slovenský historik Ján Steinhübel argument, proč Štěpán neměl Vazula rád.

Sám se nechal pokřtít a chce, aby uherský národ přijal křesťanskou víru za svou. Nedaří se mu to ale ani ve vlastním Arpádovském rodě.

Kronikář nemluví pravdu Intriky se rozbíhají naplno. Na nitranský dvůr přijíždí roku 1031 Sebeš, syn králova posla a rádce Budy. Královna Gizela (asi 985 – 1060) ho údajně pověřuje tajným úkolem. Na její rozkaz při audienci Vazulovi vyloupne oči a do uší nalije olovo a potom prchne do Čech.

Sebeš předběhne posla Budu, který dorazí do města, ustájí koně a objedná se ke knížeti. Je překvapený, když ho najde zmrzačeného. S ranami místo očí ho odveze ke králi. „Při pohledu na něho, na jeho bídný stav, vyhrkly královi svatému Štěpánovi slzy, no těžká choroba mu nedovolila zaslouženě potrestat zločince,“ líčí kronikář Štěpán z Kézy jejich setkání.

Ani tentokrát ale nemluví pravdu.

Synové stihnou utéct Mnohem spolehlivější Altašské letopisy potvrzují, že pokyn k Vazulově krutému zmrzačení vyšel opravdu ze Štěpánových úst, královna s ním neměla nic společného. Vazul skončí špatně, ale jeho děti naštěstí uprchnou.

„Třem Vazulovým synům – Leventemu, Ondřejovi a Bélovi – se podařilo v poslední chvíli utéct a uchýlit se v Čechách na dvoře knížete Břetislava,“ popisuje vývoj žijící slovenský historik Matúš Kučera. Béla sice později v roce 1060 obsadí uherský trůn, ale Vazulův krutý konec znamená pro Nitranské knížectví definitivní ztrátu samostatnosti. Zapojuje se do župního systému uherského království a vymaní se z něho až vznikem samostatného Československa roku 1918.