Usedavý pláč se rozléhá zdmi zámku Djursholm nedaleko Stockholmu. Zbrojnoši nového švédského regenta a budoucího krále Karla IX. si právě přišli pro zdejšího pána Gustava Banéra.
Kvůli podpoře katolíka Zikmunda III. Vasy, který doposud držel švédský i polský trůn, se tento vznešený muž údajně dopustil velezrady a čeká ho kat. Banérova choť Kristýna se však nehodlá s manželem rozloučit. Dojemné scéně přihlíží teprve čtyřletý Johan a jeho 13 sourozenců…
I přes trpkou zkušenost z dětství Johan Banér (1596–1641) na vládnoucí rod Vasa nezanevře. Dokonce se stává věrným druhem Karlova syna a následníka Gustava II. Adolfa (1594–1632). Po jeho boku vyráží na bitevní pole.
Ve 25 letech už je plukovníkem. Když jeho král v rámci bojů třicetileté války zamíří do severního Německa, poslušně ho následuje. „Je jedním z mých nejstatečnějších mužů,“ ví o Banérovi Gustav II. Adolf.
Kvůli zranění z šarvátky poblíž jihoněmeckého Norimberku však udatný rek nemůže doprovázet svého panovníka do osudové bitvy u Lützenu, v níž král v roce 1632 nalézá smrt.
Vyhnanci mu věří
Mohlo by se zdát, že šťastná švédská hvězda na evropských bojištích se smrtí Gustava II. Adolfa zapadla, ale to by tu nesměl být Banér.
V roce 1634 je jmenován polním maršálem a kancléř Axel Oxenstierna (1583–1654) ho postaví do čela švédských armád.
Brzy s nimi opět hraje prim ve střední Evropě a zvláště čeští protestanti, vypuzení z vlasti, do něho vkládají nemalé naděje… Jaké je však jejich zklamání, když Banér na jaře 1639 přitáhne k saské Pirně, kde žije početná komunita exulantů z Čech.
Jakmile město padne do švédských rukou, nejsou ušetřeni ani oni. „Nepřítel Čechům všecko bral, mužův i ženských do 30 zabil a přes 157 poranil…,“ líčí zdejší řádění Banérových vojáků očitý svědek Jiří Kezelius Bydžovský (1576–1654). Z Pirny už mají Švédové cestu do Čech otevřenou…
Praha ho nezajímá
Jejich postup v jarních měsících roku 1639 je drtivý. Banér a jeho muži rychle získávají strategicky důležitá města jako Ústí nad Labem nebo Litoměřice a podél Labe si budují pevnostní val.
V Litoměřicích, Mělníku a Brandýse nad Labem zřizují sklady, v nichž shromažďují naloupenou kořist.
Na sklonku května 1639 sice dorazí Švédové ku Praze a českou metropoli po tři dny ostřelují, ale pak raději odtáhnou a intenzivně se věnují drancování obsazených severních, středních a východních Čech.
„Přicházíme vás vysvobodit z habsburského područí,“ hlásá Banér, ale jen málokdo mu věří. Lidé mají ještě v živé paměti událost z roku 1634 a řádění jeho žoldnéřských oddílů v Nymburce.
Tehdy Švédové ve středočeském městě zmasakrovali 2000 císařských vojáků i přes 2000 místních obyvatel. Ani nyní, v roce 1639, není švédský „apetit“ o nic menší. Například Český Brod je Banérovými muži vypálen tak, že bude znovu obydlen až v roce 1648.
Kazivoj na něj nestačí
Císařská armáda pod velením generála Matyáše Gallase (1584–1647), kterému se pro jeho neschopnost přezdívá „Kazivoj“, nedokáže švédské řádění na českém území zastavit. Až rok 1640 přináší změnu.
Jednak Banér ze Stockholmu dostává řadu rozhořčených dopisů, v nichž je neprávem kritizován za neschopnost, jednak se císařská armáda rozhoupe k protiofenzivě.
Do jejího čela je nově jmenován císařův bratr arcivévoda Leopold Vilém (1614–1662), kterému se podaří nashromáždit až 30 000 mužů. Švédský maršál ví, že je načase vyklidit pole. Jeho kořist je tučná.
Když o rok později v německém Halberstadtu umírá na cirhózu jater (důsledek nezřízeného pití alkoholu), jeho soukromé jmění dosahuje hodnoty 1 000 000 tolarů.
