I přes veškeré úsilí a pokročilé vybavení se horolezcům v roce 1936 nepodařilo pokořit Mount Everest. Přestože se jeden z členů výpravy dostal pouhých 275 metrů pod vrchol, nepříznivé počasí a náročné podmínky jim znemožnily dokončit výstup.

Tragédie otřásla celým světem a vláda tehdy ještě nezávislého Tibetu na dlouhou dobu další zdolávání Everestu zakázala. Až v roce 1932 Lhasa vystavila nové povolení.

Vedoucím výpravy měl být tehdy osmačtyřicetiletý Hugh Ruttledge, kolem něhož se shromáždilo několik horolezců ve věku kolem třiceti let.

Zkušenosti předchozích výprav se promítly i do vybavení expedice, horolezci měli k dispozici mimo jiné dvouvrstvé stany a lehčí kyslíkové přístroje.

Základní tábor byl postaven již 17. dubna, o 12 dní dříve než u předchozích výprav. Ruttledga a jeho kolegy však trápilo počasí. Sněhové bouře je dokonce donutily sestupovat z výše položených postupných táborů.

Přesto se nevzdávali, ovšem počasí bylo nevyzpytatelné: „Poryvy větru byly tak strašné, že nás nutily přitisknout se ke skále, nebo se u ní krčit, aby nás vítr neodvál,“ vzpomínal jeden z horolezců Jack Longland.

Další člen výpravy 1. června vystoupal až 275 metrů pod vrchol, ale čerstvý sníh po sněhové bouři mu znemožnil pokračovat. Everest opět odolal.

Dobrodruh zkouší sólovýstup

Touha stát se prvním člověkem na střeše světa hnala do Himálaje i mnohé dobrodruhy. Jedním z nich byl Maurice Wilson, kterému bylo v roce 1934, kdy se do velehor vypravil, 36 let. Wilson chtěl být především prvním člověkem ve vesmíru, ale pokořit Mt.

Everesr sólovýstupem se mu také nezdálo špatné. Problémem však bylo, že nikdy na žádnou horu nevylezl, což se krátce před cestou do Himálaje pokusil napravit čtrnáctidenním pobytem v anglickém národním parku Lake Discrit. Nejvyšší zdejší kopec Scaffel Pike ovšem dosahuje pouze výšky 978 metrů…

V Tibetu se na svůj výkon připravoval pomocí meditací a dlouhým hladověním. Při cestě Himálajemi jej doprovázelo několik Šerpů, avšak poté, co zjistili, jak se věci mají, odmítli pokračovat v cestě. Wilsonovo tělo bylo o rok později objeveno ve výšce 6400 metrů.

První osmitisícovka zdolána

V roce 1936 se výpravy k Everestu, která skončila málem pod lavinou, účastnil i tehdy devatenáctiletý Šerpa Tenzing Norgay. Oči horolezců se k Everestu upínaly i po skončení války.

V roce 1950 komunistická Čína zahájila agresi proti nezávislému Tibetu, který posléze i anektovala. Vstup do země byl v té chvíli horolezcům z jiných zemí zapovězen.

Zároveň však Nepál, dosud cizincům a zejména horolezcům uzavřený, rok předtím otevřel své hranice. Kdyby se tak nestalo, Everest by lidem odolával ještě déle.

Že by však už brzy mohl být zdolán, naznačil rok 1950. 3. června toho roku byla pokořena první osmitisícovka. Britové ostrouhali, protože na vrcholu 8091 metrů vysoké Annapurny I stanuli dva Francouzi – Louis Lachenal a Maurice Herzog.

Oba při sestupu utrpěli těžké omrzliny, avšak království osmitisícovek otevřelo svou první komnatu.

Losos a ananas

V roce 1953 se k Everestu vrátili Britové, kteří ostatně Mt. Everest pokládali za britskou horu. Expedici vedl plukovník John Hurt, člen válečného štábu generála Bernarda Montgomeryho.

Hurt vybral deset mužů, mezi kterými nechyběl ani tehdy čtyřiatřicetiletý včelař z Nového Zélandu Edmund Hillary. K výpravě se připojil i Tenzing Norgay, kterého sice sužovaly zdravotní problémy, ale do začátku výpravy byl již relativně fit.

Důkladný Hurt si dal s přípravou expedice nemalou práci. Dbal především na stravu, protože se ukázalo, že horolezci ve vysokých nadmořských výškách dostávali netušené chutě. Tu výpravy toužily po vejcích, tu po párcích s kyselým zelím.

Edmund Hillary při svých předchozích pobytech v Himálaji měl neodolatelnou chuť na lososa nebo na ananas.

Trénink na šestitisícovce

27. března 1953 výprava i s 350 domorodými nosiči včetně mnoha žen dorazila ke klášteru Tengbočche ve výšce bezmála 4000 metrů. Odtud poprvé zahlédli cíl své cesty. Zde probíhala aklimatizace a také trénink v podobě dobývání okolních šestitisícovek.

12. dubna byl pod 600 metrů vysokým ledopádem zřízen základní tábor. Zdraví horolezci se zatím pustili do vysekávání schodů v ledopádu, což jim zabralo čtyři dny. 22. dubna byl nad ledopádem zřízen postupný tábor.

O první zteč se měli pokusit osmadvacetiletý fyzik Tom Bourdillion a o pět let starší lékař Charles Evans. Druhou dvojici, která se měla vydrápat na vrchol Everestu, tvořili Edmund Hillary a Tenzing Norgay.

22. května předvoj výpravy pod vedením Hillaryho a Tenzinga dorazil do Jižního sedla hory ve výšce již 8000 metrů, tedy již v tzv. zóně smrti, která tvoří část klasické cesty na vrchol. Dva dny po nich do sedla dorazil i první vrcholový tým.

Postup byl však pomalý, výprava každých sto metrů musela odpočívat. Síly rychle docházely, zvláště když himálajské počasí o sobě dalo krutě vědět.

Neúspěšný první útok

Přes veškerou nepřízeň Bourdillion a Evans 26. května podnikli první útok na vrchol. Přestože je trápila poruchovost kyslíkových přístrojů, dostali se až na jižní vrchol Everestu ve výšce 8763 metrů.

Docházel jim však kyslík, takže se – ač neradi – museli vrátit. Výprava byla zklamána, ale v zásobě měla přinejmenším ještě jeden pokus. Everest se však bránil.

Tábor horolezců zasáhla vichřice a teploty klesly na -25 °C. „Byla to jedna z nejhorších nocí, jaké jsem zažil,“ vzpomínal Hillary.

Nicméně právě on a s ním i Tenzing, který ten den slavil narozeniny, se 29. května 1953 vydali na další pokus o zdolání nejvyššího bodu na světě.

Ten den se konečně počasí uklidnilo. Oba horolezci vstali ve čtyři ráno, posnídali a v půl sedmé se vydali na cestu.

Směrem k Jižnímu vrcholu šli pomalu po sněhovém převisu, který hrozil, že se každou chvíli utrhne. Jižní vrchol byl oběma muži zdolán v devět hodin ráno. Jejich radost se však mísila s obavami.

Už Bourdillion a Evans upozorňovali, že cesta k vrcholu vede přes hřeben s masou převislého sněhu a ledu, pod kterým zel tři kilometry vysoký sráz východní stěny.

Konečně na vrcholu!

Oba muži postupovali dál. Poslední překážku pod vrcholem tvořila hladká dvanáctimetrová stěna. Hillary si v tu chvíli nebyl jistý, zda tuto překážku, v jiných podmínkách snadno zdolatelnou, překonají. Ale i to zvládli.

Nad skálou horolezce čekal dlouhý táhlý hřeben. V půl dvanácté místního času pak nejprve Hillary a ihned po něm Tenzing vstoupili na střechu světa. Nejvyšší hora světa tak definitivně podlehla lidské vytrvalosti a odhodlanosti.

„Podíval jsem se na Tenzinga a navzdory plátěné kukle, brýlím a kyslíkové masce, pokryté dlouhými rampouchy, byl na jeho tváři vidět nakažlivý úsměv neskrývané radosti. Potřásli jsme si rukama a Tenzing mě objal kolem ramen,“ vzpomínal Hillary.

Tenzing pak do sněhu, jako oběť bohům, zahrabal kousek čokolády, sušenky a bonbony. Hillary to samé udělal s malým křížkem.

Poté na vrchol zabodl britskou a nepálskou vlajku a nezapomněl ani na vlajku OSN. Po pořízení několika fotografií oba muži snědli kousek mátového koláče a pátrali po tom, zda Mallory či Irvine nezanechali po svém případném zdolání vrcholu na něm po sobě nějaké známky.

Nenašli však nic. Po čtvrthodině začali sestupovat zpět do tábora.

Horolezečtí rytíři

Zpráva o tom, že na nejvyšší horu světa vystoupili první lidé, okamžitě obletěla svět. Jen země pod komunistickou kuratelou výkon Hillaryho a Tenzinga ignorovaly.

Rudé Právo, noviny patřící Komunistické straně Československa, na pomezí května a června roku 1953 informovalo o údajných výhodách měnové reformy, která přitom okradla statisíce lidí, a ze sportu mu za pozornost stál spíše rozvoj bulharské tělovýchovy.

To Velká Británie byla na nohou. 2. června byla korunována královnou Alžběta II. a zpráva o dobytí Everestu ještě více povznesla slavností náladu na britských ostrovech. Premiér Winston Churchill ještě do Nepálu odeslal blahopřejný telegram. Tenzing se doma stal národním hrdinou, Hurt a Hillary byli pasováni na rytíře.