Jatka první světové války, a zvláště nasazení kulometů zcela proměnily vojenské a strategické myšlení. Většina evropských států v meziválečném období začala budovat systémy hraničních opevnění, které měly potenciálního útočníka zastavit.
Jenže, každá válka je zcela jiná než ta předchozí. Obranné taktiky nepočítaly se strategií bleskové války a masivního nasazení letectva nebo s postupem z nečekaných míst…
1. Atlantský val: Němci přeceňovaná překážka
Nejambicióznějším projektem opevnění v dějinách byl vedle Velké čínské zdi Atlantský val, který se měl táhnout od severního Norska až k Baskicku na francouzsko-španělských hranicích.
Jeho účel byl jasný – zabránit Britům a Američanům v invazi do nacisty ovládané Evropy.
Poté, co Hitlerovi ztroskotal plán, vytvořený za účelem dobytí britských ostrovů, obrátil svůj zrak směrem k východu. Aby si Němci při vpádu do Sovětského svazu kryli své západní křídlo, začali v roce 1941 s výstavbou Atlantského valu.
Byl tvořen širokými minovými poli, zátarasy a opěrnými body a dělostřeleckými hnízdy, umístěnými v betonových bunkrech.
Jenže tak velkolepý projekt se ukázal být nad síly německé válečné ekonomiky – po celou dobu se potýkal s nedostatkem materiálu i lidských zdrojů.
Když spojenecká vojska v červnu 1944 začala osvobozovat západní Evropu, val zdaleka nebyl dokončený. A v Normandii, kam spojenecký útok mířil, se nacházely jen jeho fragmenty. Navíc obranu valu zajišťovaly mnohdy druhořadé jednotky. I proto mohl být spojenecký útok přes nemalé ztráty úspěšný.
2. Mannerheimova linie: Bunkry v bažinách
Když v roce 1917 Finsko vyhlásilo nezávislost na Rusku, velmi dobře vědělo, že jeho východní soused znamená bezpečnostní riziko.
Proto již ve dvacátých letech Finové začali podél svých dlouhých východních hranic stavět systém opevnění, který do dějin vešel jako Mannerheimova linie.
Terén v Karélii, kde se linie táhla, je bažinatý a plný vody, a tudíž neumožňuje výstavbu nějakých těžkých pevností, jaké známe z českého pohraničí. Mannerheimova linie tak byla sestavena především z lehkých bunkrů, mnohdy určených jen pro jediného vojáka.
Ale i tak byla v kombinaci s nepřehledným terénem pro útočníka obtížně překonatelnou překážkou.
O tom se Sovětská armáda přesvědčila v roce 1939, kdy na čtyřmilionové Finsko zaútočila. Finové ve své slavné, tzv. zimní válce uštědřili svému mnohem silnějšímu protivníkovi řadu hořkých porážek.
A byť byli nakonec nuceni podepsat příměří a vzdát se některých svých území, i díky Mannerheimově linii si mohli zachovat svobodu a demokracii.
3. Maginotova linie: Falešný pocit bezpečí
Měla to být nejdůmyslnější a nejnepropustnější obranná linie, jakou kdy kdo postavil. A vskutku, německá armáda, pro kterou to měla být past, přes ni neprošla. Ale jen proto, že ji prostě a jednoduše obešla.
Po první světové válce, ve které Francie patřila mezi vítěze, se Paříž začala připravovat na možnou německou odvetu. Pro případný konflikt zvolila defenzivní taktiku vyčkávání za svým obranným valem.
Maginotova linie, nesoucí jméno podle ministra války Andrého Manigota, začala být budována v roce 1929. Tvořil ji řetěz velkých dělostřeleckých tvrzí a protitankových překážek.
Masivní pevnosti byly postaveny ze železobetonu a tloušťka jejich stěn dosahovala 3,5 metru.
V roce 1940, kdy německá vojska na Francii zaútočila, nebylo opevnění zdaleka dokončené. Avšak tam, kde bylo téměř hotovo, dokázalo německou pěchotu a tankové oddíly zastavit. Všechny silné pevnostní sektory zůstaly v rukou Francouzů až do jejich kapitulace.
Jenže, jak bylo zmíněno, Němci zvolili obchvat přes Benelux a také průchod obtížným terénem Arden.
4. Benešova linie: Naděje, které se nenaplnily
Obrana Československa připomínala skutečný oříšek. 4210 kilometrů hranic při podlouhlém tvaru byl noční můrou každého stratéga.
Navíc geopolitická situace se během meziválečného období vyvinula tak, že Československo bylo až na krátký úsek hranice s Rumunskem na Zakarpatské Ukrajině obklopeno samými nepřáteli.
Nejméně od roku 1933, kdy se moci v Německu chopil Adolf Hitler, začínalo být jasné, že i kdyby ČSR měla sebelepšího ministra zahraničí, německému vpádu se nevyhne.
Československo tak začalo o dva roky později ve svém pohraničí budovat systém pevností, pevnůstek a srubů, pro který se v zahraničí vžil pojem Benešova linie. Val se skládal z těžkých opevnění, dělostřeleckých tvrzí, lehkých opevnění a překážek.
Hotov měl být až v druhé polovině 40. let, tudíž během největší krize v roce 1938 byl připraven jen zčásti. Po podpisu Mnichovské dohody a odstoupení pohraničí připadla většina území s opevněním Německu, zbylé úseky pak ztratily smysl.
