Na keramice z antického Řecka najdeme výjevy z bitev, na kterých si vojáci obvazují utržené rány. Bitevní medicínu z Řecka přebere Řím, který zavede takzvané capsarius, zvláštní jednotky vojáků poskytujících první pomoc.

Už na kosterních pozůstatcích pravěkého člověka jsou známky hojení mnoha druhů ran. Příběh první pomoci začnou oficiálně psát Egypťané 4000 let před Kristem. Bohyně Isis probouzí v bájích Osirida svým dechem. Stejná technika oživování novorozenců hebrejskými porodními bábami (3000 př. n. l.) pak je i ve starém zákoně Bible. „Porodní bába Puah přiložila svá ústa k ústům dítěte, a to se rozplakalo.“

Alexandr Veliký provede tracheotomii

Zhruba ve stejném období, kdy se hebrejským dětem „daruje dech“, začnou Egypťané pomáhat dusícím se lidem koniotomií, tedy proříznutí hrtanu a zavedení bambusového stonku do dýchací trubice. A to už je hodně pokročilá medicína. Zvlášť když uvážíme, že tento zákrok provádějí lidé, žijící několik tisíc let před tím, než Říman Galén (129–216) zjistí, že v žilách proudí krev a ne vzduch. Obdobnou techniku, takzvanou tracheotomii, popíše řecký básník Homér (8. století př. n. l.). Jeho radou se o přibližně 500 let později řídí dokonce i makedonský král Alexandr Veliký (356–323 př. n. l.). Ten prý zachrání svého vojáka dusícího se kostí tím, že mu mečem otevřel hrdlo.

Doba temna pro resuscitaci

Během křížových válek se svou první pomocí proslaví rytíři Maltézského řádu. Ti totiž nejenže ochraňují poutníky do svaté říše, ale fungují jako ošetřovatelé poskytující základní zdravotní pomoc. Rozvíjení první pomoci a lékařství pozastaví křesťanská víra. Církev totiž příliš nepřeje obnovení fyzických funkcí člověka – je to zásah do boží vůle. A kdo se o to pokusí, skončí často na hranici jako spolčenec s ďáblem. Postupem času ale dochází k uvolnění těchto názorů a objevy na poli ošetřování se jen hrnou. Francouzský chirurg Ambrose Paré (1510–1590) například zjistí, že díky obvazům se rány hojí lépe a rychleji než při potíráním olejem. Ale teprve až s racionalismem v 17. století padnou církevní bariéry a medicína a stejně tak první pomoc se posunou kupředu.

Základem je hygiena

O dvě století později se ustaluje samotný termín první pomoc, který ve svých knihách First Aid on the Battlefield a First Aid to the Injured použije pruský chirurg Friedrich von Esmarch (1823–1908). Ikonickým se stává jeho třístranný kus plátna či bavlny, který lze použít celkem 32 způsoby. I s jeho pomocí učí Esmarch vojáky, jak se postarat o své druhy i během bitevní vřavy. V té době je přitom zcela běžné, že se ranění vojáci nechávají ležet bez pomoci až do skončení bitvy. V roce 1854 odjíždí Florence Nightingalová (1820–1910) společně s 38 zdravotnicemi do tureckého Scutari, aby poskytla pomoc zraněným vojákům v Krymské válce. Pro její noční kontroly raněných získá od svých pacientů přezdívku dáma s lampou.

Úmrtnost sníží jednoduchými hygienickými pravidly

Právě její činnost potvrdí souvislosti mezi hygienou a zdravím, když s pomocí pravidelného větrání, výměny ložního prádla a lepší stravou dokáže snížit úmrtnost z 42 % na pouhá dvě procenta. Právem je tak považována za zakladatelku moderního ošetřovatelství a na její práci navazují zdravotní sestry dodnes. Roku 1859 je pak švýcarský podnikatel Jean-Henri Dunant (1828–1910) svědkem krvavé bitvy u Solferina. Díky této zkušenosti založí o čtyři roky později v Ženevě Výbor pro pomoc raněným, což je předchůdce Mezinárodního červeného kříže. V roce 1901 za to získá Nobelovu cenu.