Dne 4. listopadu roku 1620 na bojišti u Rakovníka prolétne stehnem generála Buquoye, vrchního velitele císařské armády, zbloudilá střela, která zavadí „o žalud oudu přirozeného“. Hrabě Karel Bonaventura se zkroutí v nesnesitelných bolestech. O čtyři dny později musí řídit bitvu na Bílé hoře vleže…
Z Flander na pomezí dnešní Francie a Belgie přichází v roce 1618 do Čech hrabě Karel Bonaventura Buquoy (1571–1621), schopný vojevůdce, který přijal výzvu císaře Matyáše Habsburského (1557 – 1619), aby se ujal armády operující v Čechách.
„…při ušlechtilé povaze a statečné mysli své nemohl přece zabrániti, by nebyly Čechy od vojska císařského pustošeny a drancovány,“ hodnotí jeho činy dobová svědectví.
„Po vítězství na Bílé hoře pohrozil každému vojákovi trestem smrti, pokud bude přistižen v Praze při plenění,“ upozorňuje na Karlovu velkorysost současný historik Pavel Koblasa. Jenže vojáci stejně vtrhli do města. Válčení se Bonaventurovi navíc stane osudným.
Umírá v červenci 1621, když se na jižním Slovensku snaží překazit plány protihabsbursky naladěného sedmihradského knížete Gabriela Bethlena (1580 – 1629).
Záchrana má podobu sošky
Božská přízeň plukovníka Karla Philippa Buquoye (1636 – 1690), který v roce 1688 ve španělských službách bojuje proti Turkům a od španělského krále Karla II. (1661 – 1700) si za to vyslouží povýšení do knížecího stavu.
Na válečné výpravy si vozí s sebou pro štěstí 20 centimetrů vysokou kopii sošky Panny Marie de Foya u Bruselu, kterou dostal jako dárek od švagra. Jednou při plavbě z Říma do Španělska ho zastihne bouře.
„Zachráním-li se, postavím v Čechách kostel,“ šeptá při pohledu na metající blesky. „Zasvětím ho Panně Marii,“ dodá při ohlušující hromové ráně. Po návratu do Čech stihne ještě najít místo pro kostel, ale tři měsíce na to umírá.
Staví bez povolení
Stavba kostela na Lomci u jihočeských Netolic tak zbude na jeho syna Philippa Emanuela (†1703), který ji nechává vybudovat po vzoru španělských kaplí a dovnitř umístí unikátní zmenšeninu slavného Borrominiho oltáře v chrámu sv.
Petra v Římě. Základní kámen pokládá v roce 1692, dělníci zahajují práci o dva roky později. Potom ale dojde k jejímu přerušení, když se provalí, že hrabě staví bez církevního povolení.
Souhlas k pokračování výstavby získává až v roce 1699. Ačkoli odborníci dosud za autora projektu považovali architekta Jana Blažeje Santiniho Aichla (1677 – 1723), dnes nevylučují, že stavitelem mohl být sám císařský komorník Philipp Emanuel.
Ztrojnásobí dluhy
Po smrti Philippa Emanuela dědí české statky Buquoyů jeho strýc Albert Karel (1638 – 1714). Rakouský dvorní rada se vrhá do stavění. Z jeho příkazu vzniká poutní chrám Nanebevzetí Panny Marie v novohradské Dobré vodě.
Jenže své finanční rezervy Albert hodně přecení.
Už v roce 1703, kdy rodové panství přebírá, činí dluhy 50 tisíc zlatých (minimálně stejnou částku vydává v roce 1717 šlechtic František Josef Černín za svoji svatbu konanou v Bruselu) a během svého působení je stihne ztrojnásobit.
Milovník přepychu
Šetření není silnou stránkou ani Albertova syna Karla Kajetána (1676 – 1750), nejvyššího hofmistra království českého. Kajetán musí vyplácet tchyni a shánět peníze pro dcery na věno.
Na rozdíl od otce sice neholduje megalomanským církevním stavbám, ale protože miluje přepych a nedokáže si nic odepřát, rozšiřuje rezidenci a panskou zahradu.
V roce 1732 mu nezbývá než vyhlásit bankrot, protože rodinný dluh už dosahuje obrovské výše 719 499 zlatých a 40 krejcarů.
Císař Karel VI. (1685 – 1740) uvalí na majetek nucenou správu, která skončí roku 1738, kdy se marnotratník rozhodne předat panství svému synovi. Ten má pošramocenou pověst napravit.
