Další náročnou směnu má za sebou a už se nemůže dočkat hřejivého pohodlí své postele. Mladá barmanka se v ranních hodinách vrací z práce, když je před svým domem brutálně znásilněna a ubodána k smrti. Sousedé útoku přihlížejí, nikdo se ale nenamáhá jí pomoci…

Noc z 12. na 13. března 1964 je jako každá jiná. V newyorském baru Ev’s Eleventh Hour pracuje 28letá Catherine Susan „Kitty“ Genoveseová (1935–1964) už několikátým rokem a v nepřítomnosti majitele tu zastává pozici manažerky.

S úderem půl třetí hodiny ranní, který ohlašuje konec její směny, pověsí zástěru na věšák a nasedne do červeného Fiatu. Hodinové ručičky ukazují 3:15, když tahá za ruční brzdu, pouhých 30 metrů od svého domu v Kew Gardens.

To už za rohem parkuje i 29letý Winston Moseley (1935–2016), který ji celou cestu sledoval.

Bezpečí na dosah

Kitty vystoupí z auta a Moseley je jí v patách, v ruce pevně svírá lovecký nůž. Nechtěné společnosti si dívka na poslední chvíli všimne a rozběhne se k budově. Už je ale příliš pozdě – Moseley ji v mžiku oka dožene a do zad jí zasadí dvě bodné rány.

„Bože můj, pobodal mě! Pomozte mi!“ rozléhá se ulicí dívčin křik. Ten zaslechne několik lidí, pouze jednoho ale přiláká k oknu. „Nech tu dívku na pokoji!“ zvolá Robert Mozer ze sedmého podlaží sousedního domu.

Moseley se dává na útěk, zatímco se Kitty z posledních sil plazí směrem ke vchodovým dveřím.

Co začal, musí dokončit

Sotva je však stihne odemknout, sesune se k zemi. To už se Moseley vrací a bodá ji znovu a znovu. Nakonec popadne její ochablé tělo, znásilní ji, obere o 50 dolarů a zmizí ve tmě.

Od prvního napadení uběhlo už půl hodiny, telefony se ale na policejní stanici rozezní až ve 4 ráno, když dívku objeví sousedka Sophia Farrarová. Záchranáři jsou na místě o čtvrt hodiny později, Kitty však 14 bodným ranám cestou do nemocnice podlehne.

Policejní želízka sevřou Moseleyho zápěstí o šest dní později, kdy je dopaden při vloupání.

Já? Ať zavolá někdo jiný!

Před soud předstupuje 8. června téhož roku, přizná se k vraždě Kitty a dalších dvou dívek. O týden později si vyslechne trest smrti, který se však při přelíčení změní na doživotní.

Dva týdny po vraždě deník The New York Times hlásá, že útok zaregistrovalo 37 svědků, aniž by přivolali policii. „Nechtěl jsem se do toho zaplést,“ vysvětluje jeden z nich.

Ostatní svou netečnost vysvětlují tím, že jednoduše předpokládali, že policii zavolá někdo jiný. Počet svědků vraždy je však v posledních letech zpochybňován.

Sám The New York Times číslo roku 2016 označí za přehnané – kolik lidí ale hrůznému činu přihlíželo, není dodnes jasné.

V hlavní roli lidské ego

Šokujícím případem se ihned začnou zabývat američtí sociální psychologové Bibb Latané (*1937) a John M. Darley (1938–2018) a roku 1968 ve své vědecké práci popíší fenomén zvaný efekt přihlížejícího.

Jde o jev, kdy lidé nenabídnou ve stavu nouze pomoc, pokud jsou přítomny i další osoby. To je ještě umocněno v případě, kdy jsou ve společnosti cizích nebo nepříliš blízkých jedinců.

Veškerá činnost člověka je totiž motivována především vlastním prospěchem, který upřednostňuje před starostí o druhé.

Čím víc, tím hůř

Během jednoho ze série experimentů například dvojice psychologů přehraje dobrovolníkům zvukový záznam s hlasem osoby prožívající epileptický záchvat, prosící i pomoc.

Tu přivolá celkem 85 % dvojic, ale pouze 31 % těch, kteří jsou rozděleni do šestičlenných skupin. V jiném experimentu zase nechají dobrovolníky vyplňovat dotazník. Najednou do místnosti pustí kouř. Pokud je přítomna pouze jedna osoba, okamžitě přivolá pomoc.

Pokud je tam více lidí, kteří na situaci nijak nereagují, dotyčný také zůstane v klidu sedět.