Konec římskokatolické víry jako státního náboženství, vznik sionismu, rozklad francouzské třetí republiky.
To a ještě mnohem více má na svědomí Dreyfusova aféra z let 1894 až 1906. Všechno přitom začne, když uklízečka v odpadkovém koši na německém velvyslanectví najde tajné dokumenty.
Období po konci prusko-francouzské války z let 1870–1871, která pro Francii skončila potupnou porážkou a vyhlášením německého císařství, se ve Francii nese ve znamení růstu špionáže.
Její obyvatelé vidí pokoutnou německou činnost na každém kroku, zároveň mezi nimi sílí antisemitismus. Obě tendence tragicky vyústí do Dreyfusovy aféry, justičního omylu, který zůstává nevyřešen dlouhých dvanáct let!
1859
Alfred Dreyfus (1859–1935) se narodí v roce 1859 v Alsasku do rodiny zámožného židovského krejčího jako nejmladší z devíti dětí.
Když po prusko-rakouské válce připadne Alsasko Prusku, mohou si jeho obyvatelé vybrat, zda se chtějí přihlásit k německé nebo francouzské národnosti. Dreyfusovi si vyberou druhou možnost a odstěhují se do Paříže.
Mladý Alfred po studiích nastoupí k vojsku, protože doufá, že se jednou vojensky přičiní k navrácení Alsaska zpátky Francii.
I když u zmanipulovaných závěrečných zkoušek dostane pro svůj židovský původ nižší hodnocení, postupně se vypracuje až na kapitána dělostřelectva a příslušníka francouzského generálního štábu. Mezi kolegy ale není příliš oblíbený. Prý už jen svým vzhledem připomíná typického špiona.
1894
Na konci září 1894 se najde v odpadkovém koši německého velvyslanectví soupis francouzských vojenských tajemství, který kdosi očividně doručil Němcům. Dotyčným má být někdo z generálního štábu.
Je proveden rozbor písma, a to nikým menším než Louisem Alphonsem Bertillonem (1853–1914), tvůrcem identifikačního systému zvaného bertillonáž.
Bertillon však nemá v písmoznalectví téměř žádné zkušenosti a jeho posudek je tak nepochybně zkreslený. Tato skutečnost ale nikomu příliš nevadí, Bertillon totiž označí viníka, který lidem na vyšších místech vyhovuje:
Alfreda Dreyfuse, neoblíbeného Žida, navíc se špatným hodnocením za školy. Kromě posudku jsou „nalezeny“ i další „důkazy“ a za jeho odsouzení se přimlouvá i ministr války a někteří generálové.
Dreyfus je 15. října zatčen a 22. prosince odsouzen za vlastizradu k doživotnímu vyhnanství na Ďábelském ostrově u pobřeží Francouzské Guyany.
1895
Celá kauza nezůstane utajena před veřejností. I když v té době Francii ovládají antisemitské nálady, najdou se tací, kteří se odsouzeného Dreyfuse zastanou.
Mezi nimi je například literární kritik a žurnalista Bernard Lazare (1865–1903) či spisovatel Marcel Prévost (1962–1941).
Velkou podporou je pro Dreyfuse jeho manželka Lucie (1869–1945) a bratr Mathieu Dreyfus (1857–1930). Naopak nepřítelem je Dreyfusovi tisk, který přináší další a další „zaručené“ zprávy a důkazy o jeho vině.
Počátkem ledna je Dreyfus slavnostně degradován. Ačkoli rozvášněný dav pokřikuje hesla jako „Na smrt se zrádcem“ či „Smrt Židům“, Dreyfus zůstává nezlomen a pouze opakuje, že je nevinen. Ještě v průběhu roku 1895 je statečný dělostřelec poslán na Ďábelský ostrov.
1896
Kauza tím však není u konce. Na jaře roku 1896 je totiž objeven skutečný viník, major Ferdinand Walsin-Esterházy (1875–1923), uherský šlechtic a hazardní hráč.
Prozradí ho dopis od německého velvyslance, ze kterého plyne, že právě Esterházyho využíval jako špiona. Paradoxně je důkaz opět nalezen uklízečkou v odpadkovém koši. Rukopis se navíc přesně shoduje s písmem objeveným na tajných dokumentech.
Nový velitel francouzské zpravodajské služby, plukovník Georges Picquart (1854–1914), se jako čestný muž rozhodne Dreyfusův případ znovu otevřít.
Náčelník generálního štábu generál Raoul Le Mounton Boisdeffre (1839–1919) mu však zakáže se případu dále věnovat, nechce totiž přiznat chybu!
Nové důkazy se ale dostanou až k senátorovi Augustu Scheurer-Kestnerovi (1833–1899), díky jehož tlaku je Esterházy postaven před soud.
1898
Ačkoli by se mohlo zdát, že vše spěje ke šťastnému konci, soud Esterházyho pro nedostatečné důkazy osvobodí a Dreyfus zůstává ve vyhnanství. I tento soud byl zmanipulovaný:
šlo přece o dobré jméno armády a osud nespravedlivě odsouzeného člověka byl proti tomu maličkost.
Už dva dny po vynesení rozsudku, v polovině ledna 1898, otisknou noviny L’Aurore pamflet, jehož autorem je proslulý spisovatel Émile Zola (1840–1902). Jeho název J´accuse…! („Žaluji…!“) se vepíše do dějin.
Zola v něm apeluje na prezidenta, aby pomohl „vnést do věci jasno ve jménu lidství, jež tolik utrpělo a má právo na štěstí“. Za svou obranu Dreyfuse je ale postaven před soud a odsouzen k tučné pokutě a roku ve vězení.
Před trestem uteče do Londýna a Dreyfusova očištění se nikdy nedočká, umírá už v roce 1902.
1899
V roce 1898 vyjdou najevo nové informace o padělaných důkazech v prvním procesu. Následujícího roku tak může konečně dojít k novému soudu, který se odehraje v srpnu v Rennes. Z Ďábelského ostrova je dopraven i samotný Dreyfus.
Cesta trvá celý měsíc a po návratu do Francie je nebohý Žid umístěn do vojenské věznice. Ani tento nový proces neproběhne spravedlivě. Soudce je očividně zaujatý a výpovědi svědků křivé. Dreyfus však zůstává stejně jako před lety pevný a důstojný.
A to i tehdy, když si vyslechne nový rozsudek, který ho znovu odsoudí, tentokrát na deset let za mřížemi. „Nespravedlnost zvítězila, pravda byla znovu poražena,“ okomentuje výsledek zhrzený Mathieu Dreyfus. Francouzský lid se bouří.
Zemi ovládají nepokoje, stávky a hrozí i ozbrojené povstání. Prezident Émile Loubet (1838–1929) proto Dreyfusovi uděluje 19. září milost.
1906
I když je Dreyfus omilostněn, na jeho jménu stále ulpívá špína. De facto je totiž stále vinen. „Vláda Republiky mi vrací svobodu. Ta pro mě beze cti ale nic neznamená. Ode dneška budu pokračovat
v úsilí o nápravu hrozného justičního omylu, jehož jsem obětí,“ píše ve veřejném prohlášení. Úplného očištění se Alfred Dreyfus dočká až v červenci roku 1906. Tehdy je také v hodnosti majora opět zařazen do armády.
Na stejném nádvoří, kde byl před jedenácti lety degradován, je Dreyfus povýšen a vyznamenán stužkou Čestné legie. Francie už ale není taková jako před aférou.
Kdysi mocná armáda ztrácí velkou část svého vlivu, katolická církev vlivem proticírkevních nálad v roce 1905 přestává být státním náboženstvím.
Antisemitské názory ze společnosti nevymizí, inspirují ale židovského novináře Theodora Herzla (1860–1904) k formulování myšlenky, že by Židé měli mít právo na vlastní stát Izrael.
